Vlasta Danielová

Dům rodiny Kierových stál asi půl kilometru od obce Derfle[1] nedaleko lesa a třešňového sadu. Otec Emil Kier se narodil v roce 1890, pracoval v písečném lomu a později se živil jako zedník u stavitele Šupky. Matka Růžena, za svobodna Vašková, se narodila v roce 1897, chovala prase a drůbež na prodej, aby prý mohla děti lépe oblékat. Vlasta Danielová pracovala v cihelně v Mařaticích. Z osmi potomků, čtyř chlapců a čtyř děvčat, byl nejstarší Izidor. Narodil se roku 1919, dobře se učil, vyučil se zedníkem a hrál kopanou za fotbalový klub Slovácká Slavia. Bratr Stanislav se chtěl vyučit tesařem, ale příchod války překazil jeho plány. Další bratr Raimund se narodil v roce 1927 a nejmladší Jan zvaný Janíček přišel na svět v roce 1939. Nejstarší sestra Matylda narozená v roce 1921 pracovala u zedníků, ale když onemocněla se srdcem, zaměstnání opustila a pomáhala matce s domácností. Mladší sestra Viktorie řečená Viktora se narodila v roce 1929 a Emílie zvaná Mila v roce1934.

V Derfli bydlely čtyři romské rodiny. Danielovi měli pěkný domek, všichni dospělí pracovali a se sousedy měli dobré vztahy, otec měl mezi nimi přátele. Sedláci chodívali za matkou a domlouvali si s ní pomoc při polních pracích, děti také často vypomohly. Občas do osady přicházeli četníci z nedalekých Kunovic, aby se poptali, co je nového, nikdo z místních Romů však nikdy nebyl trestán. Jinde, například v blízkém Starém Městě, se ale Romové přestupků dopouštěli.

[1] V roce 1952 byla přejmenována na Sady, dnes je součástí Uherského Hradiště.

Jako prvního z rodiny Kierových zatkli Izidora, odvezli ho na nucené práce do Lince, ale každý měsíc mohl jezdit domů. Zbytku rodiny se deportace zatím netýkaly. Četníci jim říkali, že rodiny, jako je ta jejich, odvážet nebudou, že berou jen potulné a nepracující. Když ale začali odvážet Židy, dostali strach, a protože matka byla Slovenka a měla tam příbuzné, chtěla, aby tam utekli. Otec však byl proti, říkal, že nikoho nezabili, tak proč by měli utíkat.

Domky v osadě museli nakonec zbourat[1] a přestěhovat se za kopec. Kousek pod nimi bydleli Češi, z druhé strany byla velká zahrada a židovský hřbitov. Materiál na stavbu dostali od stavitele Šupky a rodiče vyřídili u Němců povolení, aby Izidor mohl zůstat doma a jako zedník jim pomoci stavět. Uvolnili ho na dva měsíce a po dokončení práce se musel zase vrátit do Lince. Věznili ho v koncentračním táboře Auschwitz II – Birkenau, ale zemřel údajně v Dachau.

V roce 1941 byl do Německa na nucené práce nasazen také bratr Stanislav, v Drážďanech se pak dožil konce války. V místě nového domova nezůstali Danielovi dlouho – v roce 1943 se museli dostavit na sběrné místo do Starého Města a všechny je odvezli do koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau. Z rodiny tam zahynuli otec, bratr Jan, sestra Matylda a v noci z 2. na 3. srpna 1944 – v plynové komoře v den likvidace tábora pro Romy a Sinty – i matka s Emílií. Vlastu Danielovou spolu s Viktorií odvezli časně ráno 3. srpna 1944 s transportem ​„práceschopných“ do koncentračního tábora Ravensbrück, kde Viktorie zřejmě zahynula. Vlastu nasadili na nucené práce do továrny v Kraslicích, odkud vyšla v takzvaném pochodu smrti, z něhož byla propuštěna; Raimunda odvezli do koncentračního tábora Buchenwald. Z celé rodiny přežili jen Stanislav, Raimund a Vlasta Danielovi.

[1] V létě 1942, kdy Němci v blízkosti domů zřídili střelnici. (ed.)

Stanislav Daniel pracoval na Okresním národním výboře v Kaplicích. V roce 1948 se jako první Rom v Československu stal předsedou městského národního výboru.