Vojtěch Fabián

Vojtěch Fabián měl světlou pleť, proto otec nevěřil, že je to jeho syn, a manželku podezříval, že dítě počala s jedním z Židů, kterých bylo ve Stropkově hodně. Bil oba, syna i ženu, a Vojtěchovi nadával, že je parchant.

V roce 1940 byl Vojtěch Fabián u odvodu ve Spišské Nové Vsi. Český doktor ho tehdy upozornil, že kvůli původu bude muset jít do takzvaného c*kánského tábora. Fabián se tomu nebránil, jak říká, kam jdou ostatní C*káni, tam půjdu já. Doktor ho ale varoval, že ho tam zabijí. Poradil mu, aby svůj původ zapřel. Vojtěch Fabián tak narukoval do armády k dělostřelcům, nikoli do pracovní roty zvané čokoládová armáda.

Na východní frontu odjel 24. července 1941, krátce poté, co podle jeho slov vypukla 22. července 1941 válka.[1] Vzpomíná na Bílou Cerekev,[2] kde strávili asi měsíc, a hlavně na krásnou sedmnáctiletou Rusku, kterou miloval, než je odveleli do Itálie.

Na italské frontě strávil skoro dva roky, naučil se za tu dobu italsky, spolu s ním tam byli i jiní Romové se světlejší pletí a asi dva tisíce Slováků. V Itálii byli vojáci za trest, Němci totiž Slovákům v Rusku nevěřili, protože jich hodně přeběhlo na ruskou stranu, a tak je poslali do Itálie na práci. Jeli z Minsku šestnáct dní a nocí ve vagonech pro prasata, v Itálii pak pro Němce stavěli bunkry a dělali ty nejhorší práce. Dvakrát zažil bombardování, jednou o Velikonocích [1944 (ed.)] v Rocca Gorga [správně Roccagorga] zhruba sedmdesát kilometrů od Říma, kdy jich přežilo asi deset a kde také oplakal smrt nalezeného pejska, kterého měl u sebe. Následující bombardování 4. června u města Nogara bylo ještě horší, ze šesti set vojáků přežilo třicet sedm.

Když ještě byl ve městě Roccagorga, chodil navštěvovat skupinu místních Romů, kteří žili v kamenných domcích vymazaných hlínou. Rozuměl jejich řeči a oni obdivovali jeho psa a hlavně kousky, které ho naučil. V Itálii však potkal i bohaté a, jak říká, inteligentní Romy, kteří měli krásné koně a krásná děvčata a putovali s vozy a maringotkami.

Po příchodu k novému útvaru si Fabián všiml, že je v něm spousta Romů, které gardisti mlátili – například četař Baláš od Michalovců před Fabiánovýma očima napadl jednoho Roma z Buťan.[3] Fabián mu dal facku a pak šel za velitelem jménem Ňaňák, aby mu dal Romy z útvaru na starost. Že je Rom, ale prozradil vojákům až později. Zařídil, že dostali nové oblečení, mýdlo, deky, prostěradla a také zadržovanou poštu, ale vyžadoval disciplínu a pořádek. Nakonec už nejnebezpečnější práci, především odklízení spadlých a nevybuchlých bomb nákladními auty do moře, nedělali jenom Romové, ale i ostatní vojáci; hodně jich to roztrhalo nebo zmrzačilo. Fabián uvádí, že byli jako trestanci.

Když se blížili Američané, už se o ně nikdo nestaral. Vojtěch Fabián se proto s vojáky, kterým velel, vydal na cestu domů. Prchali jenom v noci, přes den si dělali mapy. Ušli pěšky tisíc dvě stě šedesát kilometrů. Jedli to, co našli nebo ukradli – šunky, slaninu i farářovo prase. Jindy uviděli dva Němce pást ukradený či zabavený dobytek, naoko se s nimi dali do řeči, jednoho praštili po hlavě a utekli i s krávou. Na útěku ukradl několik koní a také osla, kterého stejně jako jednoho koně musel zastřelit, když se zvíře zranilo; stále je mu těžko u srdce, když si na to vzpomene.

Mezi vojáky i veliteli měl dobrou pozici – uměl číst a psát, a tak jim například vyřizoval poštu. Nejen Romům, protože Slováci jako selští chlapci také mnohdy do školy moc nechodili a bývali negramotní.

V armádě měl velitele, jehož bratr byl v Kurimě učitelem. Oženil se s Židovkou, která pracovala jako pošťačka, sám se stal gardistou a v Kurimě dokonce založil gardistickou skupinu. Manželku však neopustil, odstěhoval se s ní do Spišské Nové Vsi, kam Fabián narukoval. Když se potkali, učitel se bál, že je Fabián prozradí, ale on o tom nikomu neřekl. Chodil k nim každý den na jídlo a to, co jim dávali v kasárnách, nejedl.

[1] Ve skutečnosti Slovensko vstoupilo do války již 24. června.

[2] Bila Cerkva na Ukrajině.

[3] Patrně obec Bučany.

Domů do Kurimy se Vojtěch Fabián vrátil 12. srpna [1944], dříve než vypuklo [Slovenské národní] povstání. Lidé doma si ale mysleli, že je mrtvý, a už za něj dali zvonit, protože tři nebo čtyři dny před ním se domů z Itálie vrátil romský voják z obce Porúbka a rodičům Vojtěcha Fabiána oznámil, že jejich syn nepřežil bombardování u Nogary, že ho tam viděl mrtvého.

Vojtěch Fabián nastoupil na vojenskou akademii v Košicích, nechtělo se mu jít do civilu. Zapojil se do bojů s vlasovci a banderovci, kteří podle jeho slov prováděli takové věci, že byli horší než esesáci. Jednoho z banderovců jménem Burlak[1] prý honili šest týdnů až v Polsku, nakonec ho dopadli v Strečně.[2] Vojtěch Fabián Burlaku i s jeho milenkou hlídal deset týdnů v Banské Bystrici. Každý čtvrtek ho vozil z městských[3] do radvanských kasáren,[4] kde je vyšetřovali generálové [Pavol] Kuna[5] a Nosek.[6] Vojtěch Fabián také zmiňuje film Akce B[7] a říká, že nic v něm nebyla pravda.

Při hledání banderovců nasazovali do bojů nezkušené aspiranty, kteří byli s Fabiánem na vojenské akademii v Košicích. Při jedné akci jich banderovci zastřelili třicet šest a jejich těla, neumytá a zkrvavená, ležela ještě tři dny poté v márnici nemocnice v Ružomberku, protože se čekalo na příjezd komise z Banské Bystrice. Mezitím dorazili pozůstalí, někteří i z Čech, jenže generál Kravčenko, který velel nemocnici, nařídil Fabiánovi, aby je k padlým nepouštěl. Pozůstalí však vylomili dveře, spatřili těla zastřelených v tom žalostném stavu a v emotivně vypjaté situaci zazněl na adresu Slováků z české strany výrok, který urazil generála Ludvíka, jehož syn byl mezi mrtvými. Generál všem pozůstalým podal ruku a omluvil se, jen jednomu muži né – tomu, který křičel, že oni jsou česká inteligence, a [Slováci] jejich synům provedli tohle.

Vyprávění uzavírá Vojtěch Fabián tím, že otec, který ho v dětství bil, byl na něj nakonec pyšný – kvůli uniformě a vojenské akademii.

[1] Burlak (ukrajinsky Burlaka), vlastním jménem Volodymyr Ščyhelskyj, jehož jednotka banderovců pronikla na Slovensko v červnu 1947, byl dopaden 3. září 1947, ale z vězení v Košicích uprchl.

[2] Burlaka byl po opětovném dopadení na Slovensku předán polským orgánům, dostal trest smrti a v roce 1949 byl popraven.

[3] Patrně tehdejší pěchotní kasárny na Horním náměstí.

[4] Tehdejší Pohronské neboli Radvanské kasárny.

[5] Účastník Slovenského národního povstání.

[6] Július Nosko, za Slovenského národního povstání náčelník štábu, po osvobození velel bojům proti banderovcům.

[7] Akce B (1951), tendenční celovečerní snímek vyrobený za spolupráce ministerstva národní obrany a ministerstva národní bezpečnosti.