Vojtěch Grundza

Vojtěch Grundza popisuje romskou osadu v Stropkově, kde jeho rodina žila v době, kdy ho zatkli. Bydlelo tam více než tisíc Romů, osada měla přes 600 domovních čísel. Potok ji dělil na pravou a levou část, kde žili Grundzovi.

Němci obsadili Stropkov v noci někdy roku 1941 nebo 1942, kdy bylo Grundzovi sedmnáct nebo osmnáct let. Romy rozdělili do skupin – starší a nemocné pustili, ostatní odvezli do Hanušovců nad Topľou. V táboře byly tři bloky dřevěných baráků, v cimrách pro dvanáct lidí byli většinou Romové, například z Michalovců nebo od Trebišova, ale i vězňové neromského původu. Grundza líčí podmínky v táboře a vztahy mezi vězni. Popisuje, jak byl zabit muž, kterému říká parťák, poté co zaútočil holí na Grundzova bratrance jménem Petre (z Bukovců); Petre totiž po příchodu do tábora odmítal pracovat. Petre udeřil parťáka krumpáčem do hlavy, takže na místě zemřel, a pak utekl. Grunzda líčí následné vyšetřování a také to, že Romovi, který Grundzova bratrance udal, se potom pomstili a v noci ho udusili dekou. Vzpomíná i na svůj útěk spolu s asi osmdesáti dalšími vězni, z nichž některé opět chytili.[1]

On sám se ukryl na hřbitově mezi rodinnými hroby a odtamtud utekl domů, jenže ho udali dva místní Romové spolupracující s gardisty. Společně s bratrancem[2] byl proto znovu zajat a uvězněn. Díky pomoci neromského četníka původem z Moravy však opět utekl – napřed domů a poté do obce Ladomirová k matčinu bratrovi jménem Petres. Strýc ovšem také spolupracoval s gardisty a odvedl ho na policejní stanici do Svidníku. I odtud Vojtěch Grundza utekl a po fyzickém konfliktu se strýcem se ukryl v lese, přesto byl brzy dopaden a odvezen do Hanušovců nad Topľou do tábora na Petiči, kde ho potrestali a zbili. Společně s jedním romským manželským párem byl zřejmě nasazen na práci[3] do továrny na prkna, která nakládali na vagony, v nichž se pak odvážela na frontu. Grundza vzpomíná na relativní volnost, kterou tam měli – každou sobotu mohli například chodit domů. Když se pak podle Grundzy matčin kmotr, vynikající primáš, přimluvil u náčelníka,[4] s nímž měl dobré vztahy, byli Romové z jejich okresu z tábora na Petiči propuštěni. Grundza ovšem musel k odvodu,[5] ale spolu s dalšími třemi Romy odveden nebyl, protože simuloval oční chorobu. Matka mu poradila, aby rozžvýkal tabák a sliny si nakapal do očí, takže je měl rudé. Na sklonku války ho odvedli Němci a musel kopat zákopy, ale na noc se vězňové směli vracet domů. Tou dobou se už blížila ruská vojska, proto se Grundzovi snažili dostat pryč. Nakonec se dostali do obce Raslavice, kde jim romský starosta přenechal svůj domek a sám se odstěhoval k matce. Když do Raslavic přišli Rusové, rozestavili tam kaťuše. Vojtěcha Grundzu vzali k sobě a dali mu jídlo a pití. Matka se chtěla vrátit domů a Rusové jim řekli, ať jdou a dávají pozor na miny. Grundza uvádí, že internaci v táboře a tamní podmínky přežili z jeho osady pouze dva z celkem šesti Romů.

[1] Z líčení není jasné, zda útěk následoval po událostech se zadušeným vězněm.

[2] Z líčení není zřejmé, zda šlo o zmíněného bratrance jménem Petre.

[3] Není jasná datace a chronologie událostí.

[4] Není blíže specifikováno.

[5] Z líčení není zřejmé, zda šlo o vojenský odvod.

Po návratu do osady si chtěl otec Vojtěcha Grundzy vyzvednout poschovávaný majetek, například nádobí a další věci, které si tam zakopal před evakuací, ale nebylo tam všechno, našel jen část. Pak opravil střechu, aby jim nezatékalo do domu, a postupně dával všechno do pořádku.