Zdena Holomková

Zdena Holomková pocházela z deseti dětí. S rodiči Martinem a Františkou Holomkovými žili v Derfli [od roku 1952 Sady].

V roce 1943 přišli k Holomkovým četníci a řekli jim, že byli zařazeni do transportu. Z obce šly do transportu všechny romské rodiny. Starosta a ostatní o tom věděli, ale nemohli nic dělat; starosta prý říkal, že kdyby bylo na výběr, tak by je nechali doma.

Romy shromáždili v sokolovně ve Starém Městě [u Uherského Hradiště], kde je četníci vyfotografovali, museli se vykoupat a ostříhali je. Naložili je do dobytčích vagonů, kde byli namačkaní, nedostali nic jíst ani pít a na záchod chodili do kbelíku. Vlak zastavil až v Ostravě, kde transport od českých četníků převzali Němci. Holomkovi měli jídlo z domova, díky tomu cestu přečkali.

Do Osvětimi dojel transport večer, už byla tma. Němci začali bouchat do dveří vagonů a vyhánět lidi ven. Nevěděli, kde jsou, dozorci je bili pažbami, aby si pospíšili. Od nádraží šli do tábora dvě nebo tři hodiny, někteří jeli auty; osmnáctiletá Zdena Holomková šla pěšky.

Vstup do koncentračního tábora na ni zapůsobil hrozně, samé bláto, věznění Židé a Romové, všude elektrické dráty. V jedné hale je zapsali a vytetovali jim čísla. Vodu na pití nebo mytí nedostali. Když pršelo, snažili se chytat vodu do misek alespoň na pití.

V karanténě zůstali zhruba týden, pak je rozdělili na bloky. Rodina Holomkových se dostala na blok číslo 16. Holomkových bylo celkem deset a měli svou palandu. Okna v barácích nebyla, jen vrata na obou koncích. Nebyly tam záchody, jenom bečky, a neměli se kde umýt. Až později přibyla k baráku místnost, v níž bylo koryto.[1] Blokovými dozorci byli političtí vězni, v jejich bloku to byli Poláci. Později se blokaři stali i někteří Romové.

K jídlu dostávali každý den řepnou polévku s bramborami a kousek chleba, k pití čaj z nějakých listů a kávu. K dispozici byla i kantýna, ale jen pro ty vězně, kteří měli peníze nebo zlato, s nímž mohli obchodovat, ovšem Holomkovi neměli nic.

Ráno před odchodem do práce a po návratu je počítali na apelplacu. Někdy tam stáli i dvě hodiny, když počet vězňů při počítání neseděl, i v zimě a v mrazu.

V Osvětimi chodila Zdena Holomková nejprve na práci mimo tábor, před vojenskými budovami kopali příkopy. Někteří kápové se k vězňům chovali slušně, někteří je bezdůvodně bili. Potom začala pracovat v kuchyni, kde se měla lépe. Pracovala od rána do odpoledne, vařila jídlo a pak se uklízelo. Potom měla volno, ale musela zůstat na bloku.

V Osvětimi je každé tři měsíce stříhali, a jak říká, vypalovali jim šaty. Holomkovi nejdřív nosili svoje oblečení, později dostali pruhované vězeňské. Když už byli v táboře déle, začali se dozorci na úkor vězňů bavit – dva vězňové si prý třeba museli kleknout na všechny čtyři, na ně si stoupl Němec a oni museli lézt po čtyřech.

V táboře řádil tyfus a svrab, ale Zdena Holomková neonemocněla, nebyla ani v táborové nemocnici. Její otec zemřel na srdce, s nímž měl potíže už doma; ostatní členové rodiny zahynuli v krematoriu. Kromě Zdeny se zachránili jen jedna sestra a bratr, kteří se stejně jako ona dostali na práci do jiných koncentračních táborů. Jedna její sestra se nechtěla odloučit od svého dítěte, zůstala s ním a spolu zahynuli.

Plynové komory byly hned vedle baráků, takže viděli přijíždět židovské transporty a potom i auta, která se od krematorií vracela s oblečením. Zdena Holomková popisuje oheň šlehající z krematorií. Přestože je Němci vždy pozavírali do baráků, když přijel transport, vězni věděli, co se Židům děje. Když už nestačila kapacita krematorií, házeli dozorci mrtvé Židy do velké vykopané jámy.

Když někdo z nich utekl, chytili ho a popravili – konkrétně zmiňuje Roma ze Strážnice, kterého zastřelili a pak jeho tělo ukazovali ostatním vězňům, aby je zastrašili.

Do tábora přijel transport německých Romů, které po příjezdu neostříhali; až když se čeští Romové ohradili, ostříhali je také. Němečtí Romové pak na bloku hráli, měli s sebou zřejmě harmoniku; dokonce si v kantýně sehnali tabák. V kantýně také prodávali, jak Holomková říká, ty slimáky v tých hořčicách.[2]

Zdena Holomková popisuje, že člověk po čase otupěl, když viděl každý den tolik mrtvol. Uvádí, že nemyslela na to, co se jí stane, jen čekala smrt každou chvíli.

Jednou v noci vybrali dozorci na pokyn velitele tábora celý tábor s tím, že všichni vězni půjdou do spalovny, protože byli údajně nemocní. Jeden doktor se však s velitelem tábora pohádal kvůli tomu, že je nutné vybrat práceschopné lidi na práci jinde. Díky tomu se Zdena Holomková zachránila. Zařadili ji do transportu do Ravensbrücku.[3] Dozorkyněmi tam byly ženy, které se chovaly krutěji než muži. Do tohoto tábora dostala Holomková dva balíky od sestřenice, ale všechno bylo rozkradeno.

Z Ravensbrücku transportovali Zdenu Holomkovou do koncentračního tábora Mauthausen, kam byli transportováni i polští vězni z Osvětimi, kteří jim vyprávěli, že kdo zůstal v Osvětimi, zemřel v plynových komorách. V Mauthausenu se Zdena Holomková dočkala osvobození americkou armádou.[4] Němci utekli, když se americká armáda blížila a tábor bombardovala.

[1] Začátkem března 1943 stály v táboře jenom kuchyně, obytné bloky a sanitární baráky, ve kterých byly záchody a měly v nich být umývárny (ty však byly postaveny teprve v dubnu a sauna až někdy na sklonku jara 1943). (ed.)

[2] Patrně nakládané šneky.

[3] Transport z 2. srpna 1944. (ed.)

[4] Po ozbrojeném vystoupení vězňů 5. května 1945 byl tábor osvobozen o dva dny později americkou armádou. (ed.)

Z Mauthausenu odvezli Zdenu Holomkovou autobusem zřejmě do Českých Budějovic, pak jela vlakem přes Prahu do Veselí nad Moravou. Odtamtud pokračovala pěšky do Sadů, kam už dříve dorazila její sestra. Bratr přišel jako poslední, ostatní členové rodiny zahynuli.