Po vzniku protektorátu začaly změny. Romům byl například zakázán přístup k veřejné pumpě, a tak si z kolonie v Oslavanech chodili všichni pro vodu k Danielovým na dvůr. Obchodovat už nebylo možné, tatínek se přeorientoval na povoznictví, protože měl koně a vůz a pacholek dělal kočího. Už při prvních odvodech romských rodin začali rodiče pana Daniela činit náležité přípravy, například látky schovali u obchodníka, u kterého nakupovali, nábytek odvezli k mistrovi, k němuž chodil Zdeněk Daniel do učení.
5. května 1943 byla celá rodina deportována společně s ostatními Romy z Oslavan do tzv. robotárny v Brně. Dovezla je tam vlakem četnická eskorta a dva dny je vyšetřovali. Byla tam s nimi i teta Málka, vdova, která už měla dospělé a studované děti.[1] Vzhledem k dlouholetému působení jejího zemřelého manžela v oslavanské elektrárně (od r. 1911) byla z robotárny propuštěna a bylo jí navíc povoleno vzít s sebou zpět domů ještě tři děti ze své rodiny. Čtrnáctiletý Zdeněk Daniel se tak vrátil s tetou Málkou, sestřenicí Vlastou a bratrancem Honzou zpět do Oslavan. Zbytek jeho rodiny byl [7. května 1943] odvezen do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Pan Daniel se domnívá, že jeho rodina měla také šanci být z transportu vyjmuta, ale Romové z brněnské kolonie Kostivárna poukazovali na to, že je s oslavanskými Romy zacházeno jinak, protože jsou bohatí, a četníci je proto do transportu zařadili.
Dům Danielových v Oslavanech zabral zástupce [velitele] četníků s manželkou. Zdeněk Daniel si nemohl po návratu z Brna ani vzít své osobní věci a byl svědkem smutného výjevu, jak jim odváděli koně. Teta je uživila díky látkám schovaným u obchodníka, které tajně vyzvedávala a směňovala za jídlo.
Jaký byl další osud rodičů, ví pan Daniel z vyprávění otce, který pobyt v koncentračním táboře přežil. V Osvětimi byl nucen dělat sběrače mrtvol a následně pracoval [v táboře Dora-Mittelbau] jako dělník pod zemí, kde se tři měsíce podílel na výrobě raket V‑1 a V‑2. Později se mu podařilo uprchnout z takzvaného pochodu smrti. Z bratrů se vrátil pouze Mirek,[2] kterého zachránilo, že v Osvětimi pracoval v táborové kuchyni. Maminka Růžena byla z Osvětimi přeložena do Ravensbrücku, ale zemřela při návratu na česko-německých hranicích. Její osud zná pan Daniel díky tetě [Marcele Danielové], která se vrátila domů bez ruky a se střepinou v noze. Vyprávěla, že jejich skupina asi deseti žen se vracela domů po útěku z Ravensbrücku a při nočním přechodu hranic (asi 5. května) je zasáhl granát. Maminka pana Daniela přišla o nohu a vykrvácela. Se zraněním se kromě tety vrátila ještě jedna žena, ale střepiny se jí dostaly do plic a zanedlouho zemřela. Zdeněk Daniel maminku stále vyhlížel, protože se jí dařilo psát mu dopisy. Poslední dostal před koncem války, věřil tedy, že přežila a vrátí se. Naopak o otci zprávy po celou dobu neměl, nevěděl ani, že už je zpátky na Moravě a zotavuje se v nemocnici: při svých 181 cm výšky vážil pouhých 55 kg. Zdeněk Daniel měl u sebe jejich starou fenku německého ovčáka Zoru, byla už chromá na zadní nohy, ale když se otec Zdeňka Daniela vracel, na vzdálenost několika set metrů ho poznala, vyběhla mu naproti a radostí na něj skákala.
Z přibližně 115 oslavanských Romů se jich po válce dle odhadu pana Daniela vrátilo pět.
[1] Jde o Amálii Danielovou, vdovu po Josefu Danielovi, kterému se říkalo Ludva. Ten byl trvale zaměstnán v oslavanské elektrárně, a to již od jejího vzniku, tj. od roku 1911. Jejich rodina si jako první romská rodina postavila v Oslavanech v roce 1932 zděný dům. (ed.)
[2] Miroslav Daniel, narozen 1925 v Oslavanech, byl deportován dne 5. 5. 1943 do koncentračního tábora v Osvětimi, později do tábora v Buchenwaldu a poté do tábora Dora-Mittelbau. (ed.)
