Zora Horváthová

Zora Horváthová pochází ze skupiny maďarských Romů – matka Ilona Makulová byla z Gönclusky[1] v Maďarsku, otec Gustav Mako z Turni nad Bodvou na východním Slovensku. Matce vybrali rodiče manžela příjmením Glonci,[2] ale ona už měla tajný vztah s Gustavem Mako a domluvili se, že až budou všichni po svatbě opilí, utečou spolu. Manžel ji nehledal, ale prohlásil, že se s ní nerozvede. Pár utekl do Turni nad Bodvou, kde bydleli na hlavní ulici hned vedle Gustavova bratra. Dům sousedil s domy Slováků, zatímco ostatní Romové, chudší než rodina Zory Horváthové, bydleli na druhé straně vsi a živili se žebrotou. Rodiče žili čestně, chodili po vesnicích a obchodovali. Matka doma opravovala deštníky a vyráběla šňůry a tkanice na kalhoty a vesty, otec jí vyrobil tkalcovský stroj; otec brousil na náměstí nože a nůžky. Když skončilo vyučování, chodila Horváthová se svými pěti sourozenci pomáhat sousedům na pole, za práci dostávali jídlo a ošacení.

[1] Patrně obec Göncruszka ležící asi 40 kilometrů jihozápadně od Turni nad Bodvou.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

Turňa nad Bodvou patřila za války Maďarsku. V srpnu 1944 odvedli Zořiny tři starší sestry – dvaadvacetiletou Ilonu, osmnáctiletou Brigitu a šestnáctiletou Zitu, vzali i strýcovu dceru. Rodičům řekli, že jdou na práci na cukrovou řepu, ale místo toho je odvedli do synagogy – Židé už byli tou dobou odvlečeni [do koncentračních táborů]. V synagoze shromáždili další lidi z jiných vesnic, pak je odvezli nákladním vozem na nádraží a naložili do vagonů. Jejich dům stál blízko trati, proto matka brzy ráno slyšela své dcery křičet a plakat; od té doby pak nespala, nejedla, jenom brečela a kouřila. Od souseda, který chodil k synagoze hlídat, se dozvěděla, že je odvezli do koncentračního tábora. Za vším prý byl jejich soused Joži Senk, který byl na ně, jak Horváthová říká, vysazený – nikoho jiného ze vsi než tato děvčata totiž nesebrali. Senk udával Němcům, byl s nimi jedna ruka, ale jeho žena byla hodná. V obci pro Němce pracovalo více lidí, ale ti vždy rodinu varovali.

Rodiče odvezli 15. prosince 1944 jako politické vězně do koncentračního tábora, nejdříve do Ravensbrücku, později do Osvětimi. K rodině totiž chodíval asi osmnáctiletý maďarský esesák, který pro Němce musel pracovat z donucení, a téměř každý večer informoval otce o situaci na frontě. Jednoho dne ho Němci zastřelili a ještě týž večer přišli pro rodiče Zory Horváthové. Vytáhli je na dvůr do sněhu, prohledali dům, vše rozházeli a rodiče odvedli. Pár dní je drželi v cele, mohli si vybrat – buď válečný soud, nebo koncentrační tábor. Otcův známý, který je hlídal, jim poradil tábor, že prý jim při převozu pomůže utéct; měl je totiž vézt koňským povozem a předat na hranicích. Rodiče ale odmítli, protože chtěli za staršími dcerami – a v Osvětimi se pak s nimi skutečně potkali. Otec v táboře těžce onemocněl, jeho bratr pak viděl, jak ho ještě živého hodili do ohně. Čtyřiačtyřicetiletou matku zařadili do transportu mezi staré lidi, sestře Iloně se k ní podařilo dostat, ale podle očitého svědka je zastřelili z letadla. Sestry Zita a Brigita v táboře onemocněly, léčili je pak Rusové a poskytli jim povoz až domů. Zita nakonec zemřela cestou, v nemocnici v Liptovském Svätém Mikuláši, domů se koncem května [1945] vrátila jen Brigita. Přežil i strýc a jeho příbuzní.

Když odvlekli rodiče, musela se patnáctiletá Zora postarat o sourozence – Ottovi bylo dvanáct a Agátě sedm let. Obstarávala otop a chodila po žebrotě, aby měli alespoň nějaké jídlo. Jednoho dne k nim přišli Němci a rozstříleli nábytek. Bála se znásilnění, proto se mazala sazemi a hlínou. Několikrát měla namále, ale jak říká, vždy se našel někdo, kdo se jí zastal – i mezi Němci byli podle ní lidé s dobrým srdcem. Jednou hlásili v rozhlase, že se bude šest týdnů střílet, a proto odešla se sourozenci z domova a toulali se po lesích, s sebou si vzali jen peřinu. První večer došli do vsi Áj,[1] kde dostali od hodné paní polévku a mohli přespat ve stodole, ale všichni tři tam chytili vši. Pak šli do Jásova, venku mrzlo, ale někdo jim poradil, ať jdou požádat o pomoc do kláštera. Dostali tam fazole s párkem, první pořádné jídlo od doby, kdy zůstali sami bez rodičů, a na jídlo tam pak mohli chodit každý den. Směli také chodit po lidech a prosit o jídlo, ale skoro nikdo jim prý nic nedal. Zora chodila žebrat i do nedalekých kasáren, kde byla vojenská kuchyně, a dozvěděla se, že nevyužité vnitřnosti ze slepic a prasat zakopávají. Se sourozenci je pak chodili vyhrabávat a jedli je. Vzpomíná, jak jednou odpoledne přežili nálet, všude bomby, lidé utíkali, ale oni vyvázli.

Potom dorazili na samotu, kde se jich ujala paní, která čekala na manžela, jenž byl na frontě. Domů se vrátili až někdy v dubnu 1945, když už bylo hezké počasí. Dům našli pobořený – chyběl mu kus rohu v místě, kde měli postel, takže kdyby tam zůstali, nejspíš by je to zabilo.

[1] Patrně Háj asi 4 kilometry severně od obce Turňa.

Ve vesnici jim postavili nový dům, v němž byla podlaha i elektřina. Jedna sousedka naučila Zoru vyrábět růže z krepového papíru, které pak za pár haléřů prodávala. V necelých šestnácti letech odešla spolu s třináctiletým bratrem Ottou a kamarádkou ze školy Šarlotou za prací do Čech. Sestry Agáta a Brigita zůstaly doma – Brigita měla už před válkou ženicha, brzy po válce se vdala. Horváthová s bratrem a kamarádkou přijeli do Říčan, kde si z nich statkáři v cukrovarském dvoře vybírali, jak říká, jako když vybírají otroky. U jednoho z nich pracovala asi tři týdny, ale jednou nakládala seno na žebřiňák, zavadila mu vidlemi o nohu a on je vyhodil. Na jiném statku několik kilometrů od Říčan ji neustále obtěžovali muži a bratr naléhal, že chce domů, takže po třech měsících jeli nazpět domů. Na Slovensku však nebyla práce a Brigitin manžel sestře vyčítal, že musí živit její sourozence, a proto s kamarádkou odjely zpátky do Čech, do Přelouče, kde pracovala u statkáře Slavíka.[1] Měl dvě dcery, Evu a Janu, a Horváthovou přijal jako vlastní. Ptali se, jak se jmenuje, a ona místo Zora pořád říkala maďarsky, že Hajnalka, a tak jí začali říkat Hana. Platili málo, ale měla se u nich dobře. Když pak rodině vše vzali,[2] musela si hledat jinou práci. V továrně Tesla vyráběla kondenzátory a ampliony, jak říká, a protože byla zručná a pracovitá, stala se z ní údernice. Po čase dostala zprávu, že bratr Otto bydlí v severních Čechách u bratrance, vydala se tedy za nimi a pracovala tam jako průvodčí tramvaje a pak v prodejně obuvi, ale v práci se nevyznala a v severních Čechách se jí nelíbilo, a tak odešla. Ve dvaceti letech se vrátila na Slovensko, v obci Nagy Ida [Veľká Ida] nedaleko Košic uklízela kanceláře a seznámila se tam s manželem Arpádem. Jeho rodiče po válce v Terni nad Bodvou koupili dům, kde poté Zora s Arpádem bydleli. První syn se jim narodil ještě před svatbou, manžel pak odešel na vojnu – a aby mu mohla být o tři měsíce zkrácena, kývl na nabídku pracovat na šachtě v dolech v západních Čechách. Narodily se jim tam další dvě děti, ale manžel začal chodit po zábavách a nakonec se rozvedli. Horváthová si našla práci v Tesle, kde se dalo dobře vydělat, ale trpěla zdravotními problémy, které souvisely s válečným strádáním. Všechny tři děti mají rodiny. Sestra Brigita bydlela v Turni nad Bodvou, bratr v severních Čechách, ale již zemřel, Agáta bydlí v bytě nad ní.

[1] Křestní jméno není uvedeno.

[2] Patrně v rámci tzv. kolektivizace venkova, kdy komunistický stát vyvlastňoval zemědělské usedlosti ve prospěch státních Jednotných zemědělských družstev.