Alžběta Demeterová

Otec Demeterové pracoval jako kovář, a rodina s devíti dětmi se tak měla dobře, vždy prý měla co jíst.

Po vzniku Slovenského státu otec musel přestat pracovat, doma vládla bída, chodili bosí, nazí, jak říká. Slovenští obyvatelé prý Romy neměli rádi. Pracovala tedy jen matka, nadále chodila prodávat sedlákům podkovy, aby domů alespoň něco málo přinesla.

Jednoho dne brzy ráno vtrhli do vesnice němečtí vojáci, všech osmnáct romských rodin naložili do nákladních aut a odvezli je do pracovního tábora v Dubnici nad Váhom. Bylo to tam strašné, říká. Věznili tam jenom Romy, mnohé z nich v domnění, že jde o partyzány. V táboře se netopilo, muže nad patnáct let oddělili a ubytovali zvlášť od žen a mladších dětí, vězně mlátili. Matku Demeterové ztloukli za to, že chtěla jít do vesnice vyprosit kousek chleba. Hodlala se s dalšími třemi protáhnout pod drátem, jedné z nich se podařilo dostat se až ven a ta na následky bití čtvrtý den po události zemřela. Matka byla zmlácená tak, že když ji dvě Romky přinesly a položily na zem, nikdo netušil, zda vůbec žije. Demeterové strýc prý řekl něco ve smyslu, že by toho, kdo to udělal, nejraději zastřelil. Uslyšel ho ale gardista, nechal strýce vysvléct donaha a nařídil mu, aby si vlezl do žumpy. Bylo to v únoru a on odmítl, seděl tak na jejím okraji, až po čase umrzl a spadl do ní. Po dvou týdnech vyplavalo jeho tělo na hladinu.

V Dubnici vězni trpěli nedostatkem jídla, dostávali polévku z krmné řepy. Řádil tam tyfus, nemocné lidi odváděli do jedné maringotky, odkud se prý už nikdo nevrátil. Ochořela i Alžběta se svým bratrem, Dzuri se jmenoval. Uplakaná potkala jednoho německého vojáka, ten ji oslovil slovensky. Řekl jí, že pochází se Stakčína, nedaleko od jejich vsi, a prý že zná její rodiče, její otec mu pomáhal při zednických pracích. Poradil jí, aby Romům řekla, že až do tábora přijedou auta a budou hledat nemocné, aby se nikdo z nich nepřihlásil. Skutečně pak baráky obcházel jiný voják s tím, že nemocné převezou do Bratislavy. Přijela kvůli tomu čtyři velká nákladní auta. Mladou Alžbětu ale tehdy poslechli jen její příbuzní. Kdo nezatajil, že je nemocný, toho odvezli do lesa, mladé, staré, a všechny postříleli.

Někdy v únoru či březnu se k táboru blížili Rusové, němečtí vojáci nechali tábor podminovat a jednoho dne nad ránem utekli. Zanedlouho přišli Rusové, nikoli vojáci, ale lidé v civilu. Jeden z nich zkontroloval přístupovou cestu, pak nechal projít vězně jednoho po druhém ve vlastních stopách, až se všichni dostali před bránu tábora. Vězni se vydali různými směry domů. Příbuzní Demeterové, několik desítek osob, prošli několik vesnic, až v jedné narazili na velké množství německých vojáků. Koho chytili, toho zastřelili. O život přišli Demeterové bratranec, teta a její děti. Ostatní museli jít dál, schovávali se na různých místech, spali zahrabaní v listí, aby jim bylo tepleji. Když si pak v jednom lese rozdělali ohýnek, Němci je objevili, obklíčili je a čtyři muže zastřelili. Demeterová byla také svědkem události, kdy přišel o život strýc s asi desetiletou dcerou. Německý voják prý strkal do strýce, dcera k němu přiskočila a začala otce bránit, načež ji voják na místě zastřelil. Strýc mu dal pěstí do obličeje a druhý voják ho za to zastřelil. Když se na obloze objevilo letadlo, všech třináct vojáků ujelo na motorkách. Příbuzní se schovali do vlhké rokle hlouběji v lese. Po třech dnech bez jídla, zesláblé zimou a deštěm, se několik starších žen včetně Demeterové, její matky a tety vydalo do nedaleké vsi vyprosit kousek jídla, nazpět přinesly od sedláka chleba. Jedno šesti- nebo sedmileté dítě na tomto místě umřelo hladem. Pohřbili ho a vydali se dál, až narazili na ruské partyzány, kteří jim dali najíst teplého guláše. Pak je jeden z nich vedl čtyři nebo pět kilometrů lesem a ukázal jim, kudy mají jít, aby se vyhnuli německým vojákům. Blížili se k vylidněné vesnici, když vtom spatřili na konci mostu přes mohutnou řeku Němce a vzápětí útočící letadla. Dali se na úprk, ale v tom zmatku na mostě zanechali Demeterové malou sestru. Demeterová se pro ni vrátila a zachránila ji. Dostali se však do německého obklíčení a vojáci se do Romů pustili hlava nehlava prý v domnění, že to byli oni, kdo most podminoval. Muže pak ještě odvedli do nějakého domu a tam je dva dny bili gardisté. Když je pustili, vydala se skupina dalších asi dvacet kilometrů dál do vesnice, kde už němečtí vojáci nebyli. Místní jim dali najíst a muže, kterému gardisti zlomili nohu, starosta odvezl do nemocnice. Ostatní zatím přečkávali ve stodole. Po pár dnech se přemístili do jiné vesnice. Bratranec Demeterové už měl po těch osmi měsících úplně roztrhané oblečení, vyrazil si proto do další vsi sehnat nějaké šaty, ale cestou ho zastřelili Němci v domnění, že jde o partyzána. Zakopali ho nad vesnicí. Pak se dostali do Žiliny, kde se skupiny ujal Červený kříž. Týden mohli pobýt, ale přicházeli další lidé bez domova, a tak jim museli uvolnit místo. Na cestu dostali jídlo a šli různými oklikami směrem k domovu, aby se vyhnuli Němcům. Jednou ale chytili sestru Demeterové, asi čtrnáctiletou, když šla do vsi shánět jídlo. Vydala se ji hledat matka, poprosila o pomoc starostu a ten nakonec pro dívku sám zašel, byla uplakaná a zmlácená. Když se celá skupina zase sešla, vydala se dál, ale Alžběta Demeterová se v lese ztratila, protože měla poraněnou nohu a nestačila tempu ostatních. Projíždějící němečtí vojáci s tanky na ni udeřili, že prý tam hlídkuje. Naštěstí se v dálce objevila matka s tetou, které ji hledaly, a jeden sudetský Němec původem prý od Plzně zavelel, ať je nechají být. Poté se všichni příbuzní dostali do [Liptovského] Svätého Mikuláše[1] a odtamtud v červenci 1945 domů, kde se o ně postarala organizace UNRRA.[2]

[1] Dnes Liptovský Mikuláš.

[2] Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu.

Když přišli domů, otec klesl na kolena, modlil se a políbil rodnou půdu. Jejich zděný domek byl poničený, měl vytlučená okna a dveře, které na čas přikryli dekami, ale stál.

Svého budoucího muže původem z obce Klokočov potkala Demeterová v táboře, kde se kamarádil s jejím bratrem. Měli pak spolu pět chlapců a jedno děvče. Po válce se muž vydal za prací do Čech do Ústí nad Labem, našel si práci v cihelně, a později ho následoval i zbytek rodiny. Syn Gejza studoval medicínu, ale po svatbě studia zanechal.