Alžběta Lagronová

Alžběta Lagronová se narodila v Dlouhé Vsi do rodiny majitelů zábavního podniku, houpaček, kolotočů a maringotek. Rodiče také prodávali textil. Otec se jmenoval Robert Čermák, matka Marie Richtrová zvaná Marhula byla údajně tzv. světská. Vybavení maringotek bylo plně vyhovující –otomany, na míru vyrobený kredenc a skříně, koberce a záclony, jako v normálním domě. Maringotky stály osmdesát tisíc, vyráběly se v Kojetíně na Moravě. Za takové peníze se v té době dal pořídit krásný dům. Otec ještě přikoupil dva šestileté tažné koně.

Lagronová pocházela ze šesti dětí. Měla dvě sestry: Annu Čudlíkovou, říkali jí Nána, která se narodila v roce 1911, a o šest let mladší Anastázii, provdanou Danielovou. Nejmladší z bratrů, Robert zvaný Čunák, se narodil v roce 1907, Edvard nebo také Eduard v roce 1912 a Josef přišel na svět v roce 1923.

Na začátku války rodina netušila, že by jim mohlo hrozit nebezpečí. Rodiče však byli upozorněni, že se dle nařízení Němců nesmí cestovat s maringotkami a zábavními podniky, a tak se usadili v Týmově Vsi,[1] kam úředně spadali. Bydleli tam prý dlouho ještě za války, než byli nákladními auty odvezeni do tábora v Letech u Písku, dopraveni tam byli i koně a maringotky. Do maringotek se pak ukládala těla lidí, kteří v táboře zemřeli. Všechno jim zabavili: maringotky i ostatní věci, peřiny, zlato, otcovy tříplášťové hodinky na silném řetězu, co nosil nad pasem. V táboře byla s rodinou od srpna 1942 do května 1943, otce propustili o pár měsíců později, ale nic ze zabavených věcí jim nevrátili.

Po příjezdu Alžbětu Lagronovou vybrali jako uklízečku pro personál tábora, pracovala takto zejména v ubikacích dozorce [Josefa] Hejduka a velitele tábora [Josefa] Janovského. Její švagrovou[2] poslali do kuchyně a Lagronové matku s Bertou Berouskovou do dílny, kde se šily a spravovaly pytle. Prý vždycky chodily čistě oblékané, prý asi proto je vybrali, zdály se jim nejčistotnější. V táboře byli internováni různí lidé: Romové, Sintové, světští, ​„aj z Prahy tam byli a slušní, pořádní lidi“.

Nedaleko od tábora byl špinavý rybník, kam vězně vždy nahnali, aby se vykoupali – ženy, muže, děti, všechny společně. Ale nekoupali se, stáli tam prý jako sochy.

Vězni bydleli v barácích, nad sebou byly tři postele, na nich slamník, prostěradlo a deka. Na jedné posteli spávali tři nebo i čtyři lidé. Malé děti od dvou nebo tří let až do zhruba třinácti, čtrnácti let byly umístěny ve zvláštním baráku, nikoli s matkami. Jedna česká vězeňkyně, Ištvánová,[3] tzv. světská, s nimi například cvičila a při tom je učila německým povelům.

Ve velkém domě za branou tábora byli ubytováni policisté. Jeden z nich, [Josef] Černý z Prahy, byl slušný, nikomu neubližoval, zatímco ti ostatní byli prý násilníci.

Vězni neustále hladověli, dostávali jen brambory bez omastku a mrkev, ráno černou kávu a kousek chleba. Uprostřed tábora měl táborový personál vysázenou zeleninu, starali se o ni vězni. Někteří jedli, co na záhonech zbylo, včetně housenek nebo myší. Matka Lagronovou varovala, aby to nikomu neříkala, jinak by je zastřelili. Kvůli hladu se vězni pokoušeli o útěk, ale pokud je přistihli, dostal je do ruky Hejduk, ten je prý pak krutě zabíjel. O útěk se pokusila i Lagronové neteř.[4] Celá rodina musela předstoupit a jednoho po druhém vyslýchali; vyhrožovali, že nenajdou-li je,[5] všechny je postřílejí. Chytili je ve Vyškově a poslali do Osvětimi. Jinak se v táboře v Letech trestalo také pověšením vězně za ruce na kůl, viděla takto například ženu z rodiny Vrbových. Ta si přitom vzala jen kousek chleba v kuchyni.

S manželkou[6] velitele tábora Janovského měla Lagronová bližší vztah, byla to normální žena, jak říká. Když například v táboře řádil tyfus, vmazávala Lagronové proti vším petrolej do vlasů. Dávala jí i jídlo jako chleba a mléko, které pak Lagronová nosila na barák a dělila se o ně. Díky práci v těsné blízkosti Hejduka viděla Lagronová krutosti, kterých se dopouštěl. Svěřila se velitelově ženě, že už tam nechce pracovat, že z toho onemocní a nebude pak schopná uklízet (musela například drhnout krev, když Hejduk vězně do krve bil). Poté jí opravdu dali práci v jiné kanceláři. Místo ní nastoupila Pavlína Lagrinová,[7] ta prý půl hodiny stála přede dveřmi, než se odvážila zaklepat. Prosila Alžbětu, aby ji doprovodila, protože se Hejduka velmi bojí. Stejně jako předtím Alžběta mu i Lagrinová musela mazat revmatická záda. Jednou to prý neudělala správně a on ji do krve ztloukl a zkopal. Byl to sadista, lidi bil na potkání. Alžbětě Lagronové poslala jednou její sestra balík se šatstvem, který si Lagronová směla výjimečně ponechat. Díky přímluvě manželky Janovského povolili sestře desetiminutovou návštěvu, ač balíky i návštěvy byly jinak zakázány. Nebýt prý to sestra Lagronové, možná by si ji podle manželky Janovského v táboře nechali. Jednou v zimě cestou z práce našla Lagronová za kuchyní nahého dvouletého nebo tříletého chlapce[8] a ujala se ho, nosila mu od manželky Janovského jídlo.

Když začaly transporty z tábora, nechal Janovský vězně nastoupit na dvůr; ​„takový zvláštní Němec“ je chytal za hlavu a podle toho a na základě dokumentů poznal, že nejsou ​„praví cikáni“, ale ​„komedianti“.[9] Na jaře 1943 tak byla Lagronová propuštěna a odstěhovala se na Slovensko. V táboře v Letech u Písku jí ale zemřela na tyfus sestra Anna a v Osvětimi zahynul uprchlý bratr Josef. Druhý bratr Eduard byl po útěku z Let také odvlečen do Osvětimi, poté do koncentračního tábora v Buchenwaldu, ale dožil se konce války stejně jako neteř Barbora, která přežila Osvětim.

[1] Část obce Lukavec u Pelhřimova.

[2] Jméno ani příjmení nejsou uvedeny.

[3] Křestní jméno není uvedeno.

[4] Barbora Richtrová, v prosinci 1942. (ed.)

[5] O útěk se pokusili také Lagronové bratři Josef a Eduard. (ed.)

[6] Jméno ani příjmení nejsou uvedeny.

[7] Uváděno také jako Lagrünová.

[8] Šlo údajně o dítě jisté Františky [příjmení není uvedeno], družky nebo manželky bratrance Lagronové Martina Čermáka. (ed.)

[9] Lagrinová zde popisuje návštěvu německé Kriminalpolizei, jejichž členové rozhodli, kdo bude deportován do Auschwitz-Birkenau a kdo bude propuštěn.