Anna Čonková

Do rodné osady Anny Čonkové přišli jednoho večera [rok není uveden] tři romští partyzáni – sestřin manžel, syn sestřenice a chlapec přezdívaný Bombardas z [Tatranské] Lomnice. Jeden z místních však nahlásil Němcům, že Čonkové bratr popíjí s partyzány. Ještě tu noc přišli a chytili je, pak rozdělali oheň, přivázali trojici mužů k silnému klacku a obraceli je nad ohněm, až je zaživa upálili, jak říká. Romové se na to museli dívat. Jedna žena od té doby nemluvila, jen prý vydávala skřeky.

Když bylo Čonkové dvanáct let, vtrhli Němci k nim do bytu. Hledali pušky, rodina však žádné neměla. Otec byl právě po operaci, chytli ho a puškou do něj strčili tak silně, že mu popraskaly stehy na břiše a obnažila se mu střeva. Čonková se rozběhla k otci, ale udeřili ji puškou a ona padla na zem. Poté vyhnali lidi z domků, postavili staré lidi na jednu stranu, malé děti na druhou. Pak prý přišel farář, aby zajaté vyzpovídal, a nakonec jim zazpíval pohřební píseň. Němci zavolali na svoje velitelství v nedaleké vsi Rakúsy, co prý mají se zajatými Romy dělat. Tehdy je před nejhorším zachránil jeden slovenský statkář. Byl to sice gardista, ale znal bratra Čonkové, který u něj pracoval a kterého si nemohl vynachválit. Statkář potvrdil, že nejde o partyzány. Němci tedy Romy pustili, ale varovali je, že když k nim přijdou partyzáni – byť by šlo o nejbližší příbuzné – a neohlásí to starostovi, zastřelí je.

Ještě tu noc přišli do osady vyhladovělí partyzáni. Rodina Čonkové měla doma chleby, takové malinké, jak říká, popraskané či připálené, které otec dostával od sedláků za kovářskou práci. Nabalili jim jich půl pytle, k tomu zásobu tabáku a sirek a rychle se s partyzány rozloučili.

I bratr Čonkové byl partyzán, zastřelili ho, když na něj narazili v lese.