Antonie Žáková

Antonie Žáková pochází z rodiny s romskými i neromskými předky. Jeden z dědů se jmenoval Jan Hauer. Otec František Chadraba pocházel z třinácti nebo patnácti dětí a živil rodinu jako koňský handlíř. Matka Juliana, za svobodna Šmídová, měla romskou matku a neromského otce – svého dědečka už ale Žáková nepoznala. Prý vlastnil houpačky a podobné atrakce. Otec zemřel násilnou smrtí dva měsíce před tím, než se narodila. Ovdovělá matka pak žila v obytném voze na pražském Kačerově a spolu s ní všech šest dětí – Jana zvaná Žanka, která se narodila asi v roce 1917, Františka narozená v roce 1924, o dva roky starší Josef, kterému říkali Lála, v roce 1930 narozený Jan zvaný Umboš a František, kterého přezdívali Panci a jenž přišel na svět o dva roky později.

Matka byla prý typická Romka, s hodně tmavou pletí, širokou sukní, pod níž nosila zástěru, takzvanou ​„romane posiť“, jak říká, spodní kapsu. Hádala lidem z ruky, žebrala, ale aby uživila děti, byla také nucena krást, zejména slepice, ​“nikdy se však nedopouštěla větších krádeží“, jak zdůrazňuje Žáková. Byla málomluvná, velmi čistotná, vše leželo na ní a prý dobře věděla, že když ​„tohle“ [občasnou drobnou krádež] nebude dělat, děti umřou hlady. Občas s ní chodívala i malá Antonie, ale jak říká, nikomu na světě by nepřála, aby to prožil, byla to krutá doba.

V Praze na Kačerově měli Romové a jejich vozy vyhrazená místa, vzpomíná především na množství německých Romů, Sintů.

Jednoho dne bylo matce a dalším Romům na Kačerově oznámeno, že musí odejít tam, kde mají domovské právo. Rychle se mezi nimi rozneslo, že jim hrozí koncentrační tábor. Když matka navíc viděla, že odvedli její mentálně hendikepovanou sestru Márinku, prodala vůz jiným Romům a s dětmi nasedla na vlak směrem do Kláštera u Golčova Jeníkova,[1] kde měla domovské právo otcova matka, babička Antonie Žákové Antonie Chadrabová.

Ta bydlela v dřevěném domku, říkalo se tam U potoka. Ve vsi žilo ještě asi dalších dvacet rodin Chadrabů, někteří stále ve vozech. Když se rodina měla dostavit k soupisu, museli prý chodit před starostou či policistou Mákem[2] bosi a úředníci podle pat posuzovali, zda jsou Romové. Poté odvedli babičku a spolu s ní rodinu strýce Antonína Chadraby i se čtyřmi dětmi do tábora v Letech u Písku. Odtud se asi po roce vrátila jen Halina Chadrabová, ostatní příbuzné ani další odvlečené Romy již Žáková nikdy neviděla.

Romové si při soupisu mezi sebou povídali o neštěstí. Žáková romsky neuměla, ale matka ano a vyrozuměla, že jim hrozí nebezpečí, a i s dětmi utekla. Jednoho ze synů, mentálně hendikepovaného, dala matka do ústavu, aby se s nimi netrápil na cestách. Jezdili nejdříve s další rodinou, jak říká, křížem krážem, matka totiž byla negramotná, a tak netušili, v jakém místě či okrese se právě nacházejí. Přespávali ve stodolách, někdy je lidé nechali na pokoji, jindy je hnali pryč. Bylo to prý kruté zvláště v zimě, asi deset dětí se ve voze k sobě tisklo, aby nezmrzly. Občas se jim podařilo vyprosit si například boty, někdy lidé nechali matku s dětmi pomáhat při polních pracích.

[1] Dnešní obec Vilémov.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

Antonie Žáková nastoupila po válce do školy, usadili se s rodinou v Olomouci-Holicích. Po dovršení plnoletosti se provdala a měla jednoho syna. Byla vdaná dvakrát.

Poznamenává, že všichni v rodině jsou vším tím prožitým utrpením poznamenaní – trpí srdečními, ale i psychickými nemocemi. Matka byla minulostí zřejmě zraněna natolik, že o ní nikdy nechtěla mluvit. Antonie Žáková stále cítí, že existuje vůči Romům rasismus, dokonce i vůči těm vysokoškolsky vzdělaným.