Etela Kompušová

Otec Etely Kompušové byl pracovitý a vznešený člověk, jak říká. A také velký hudebník, podobně jako jiní muži od nich z obce Medzev. Hrával na klavír a braču [violu] po kavárnách v Žilině, Ubľe, Ďurďoši [Ubľa, Ďurďoš].

Za války se Romové museli z Medzeva přesunout mimo obec, daleko k lesu, kde každé rodině postavili jen jednu malou místnost. Pět nebo šest Romů z jejich komunity včetně jejího otce sebrali do tábora, ostatní utekli. Čtyři se z tábora už nevrátili. Otec měl štěstí, říká Kompušová, neboť pracoval v lese. Jednoho dne si tam balil cigaretu z listí, aby si při těžké práci bez jídla a vody alespoň na chvíli oddechl, když vtom po něm vystřelil ​„kozák“.[1] Viděl to jeden Němec, který na ně dohlížel při práci, a když vyslechl, co chtěl otci udělat, vzal muže stranou a zastřelil ho.

Když měla Etela Kompušová sedmnáct let,[2] přišli za nimi Němci, obcházeli domy a vyváděli lidi ven. Nafoukli prý gumovou vanu, namazali lidi ​„jedem“[3] a vykoupali je v zelené vodě. Nakonec všechny dohola ostříhali, Kompušová tak přišla o své vlasy dlouhé po kolena. Jeden z vojáků jí chtěl vytrhnout zlaté náušnice, které nosila od narození jako dárek od maminky a kmotry, ale nedala se a německy mu začala odporovat. Ke scéně se nachomýtl jiný s vyšší šarží, a ten se Kompušové zastal. Voják ji chtěl tedy zastřelit, ale ten druhý ji opět ubránil. Nakonec mu náušnice přesto raději dala, bála se, že ji zastřelí. Také jim chtěli zbořit chatrče, ve kterých bydleli u lesa jako vyhnanci, ale jeden z Němců, ​„ten nejdůležitější“, jim v úmyslu zabránil se slovy, že tak jako tak zítra umřou (totiž v důsledku té koupele v ​„jedu“), ať je nechají na pokoji. S tím odjeli. Poté za nimi přišel ruský partyzán, který celé dění pozoroval ze svahu, měl dalekohled a vysílačku. Doslova je zachránil, jak říká. Rozdal Romům mýdla a rozkázal, aby se vykoupali a smyli ze sebe tu ​„žíravinu“. Hned se cítili mnohem lépe. Odvedl je odtamtud pryč, do stodoly, kde se běžně shromažďovaly krávy. Nyní se sem před sněhem uchýlili oni, muži rozdělali oheň, děti i samy sebe přikryli peřinami a vším, čím se dalo. Rusové jim uvařili černou kávu, dětem do ní přidali cukr, přichystali rýži, kukuřičný chleba a prý zabili tři berany a uvařili z něj v obrovském kotli guláš. Na místě se společně zdrželi asi měsíc, během kterého o ně Rusové i nadále pečovali a chodili kontrolovat, jestli jim Němci nerozbořili domky.

Po měsíci se Romové vrátili domů, zatopili a o hladu a žízni po tom všem jen tak nečinně seděli, někdo v tichosti, někdo plakal, bědoval, děti prý umíraly hladem.

Jednoho dne zaslechli z dálky hluk, blížila se k nim dlouhá řada Němců se psy, obsadili jim domy a vyhnali je do mrazu. Každý vyběhl ven v tom, čem byl, Kompušové matka si ani nestihla nazout boty. Venku byla spousta sněhu, dospělí drželi děti na rukou. Němci rozdali Romům lopatky, aby si vykopali díru do sněhu, do kterých měli být posléze zastřeleni. Jednomu muži, který pracoval pro vysoce postaveného Němce z Medzeva a místní Romy dobře znal, se za ním podařilo utéct a požádat ho o pomoc. Janči, tak se Němec jmenoval, zdálky troubil a volal, aby nestříleli. Když došel na místo, zastal se jich s tím, že jde o německé Romy, dokonce romský starosta je – i podle svého osobního průkazu – veden jako německý občan. Kdyby se jich prý nezastal, všechny by je na místě postříleli.

Němci si také vyhlédli romské ženy. Romové vybrali jednu z nich, jmenovala se Ida, prý chodila s mužskými, ta raději německým mužům vyhověla, než aby se ostatním něco stalo, jak prý sama říkala. K ní se přidala ještě druhá jménem Giza.

Později se na domky Romů začala snášet palba z letadel, schovávali se proto podél stěn. Pak směrem od Turni nad Bodvou, vzdálené přes třicet kilometrů, začali Rusové střílet z kaťuší. V důsledku dělostřelby se vysypala okna, vyvrátily se dveře, ale hlavně Němci utekli.

V Jasově[4] Romy bili a vraždili, také v Košicích, Moldavě nad Bodvou, ve Veľké Idě.

Budoucí manžel paní Kompušové měl světlou pleť a zrzavé vlasy, byl hudebník, a když mu bylo osmnáct let, sebrali ho Němci spolu s otcem přímo z kavárny, kde hráli. Stavěli cestu skrz les, klučili a přespávali v provizorním domku pro dělníky. Protože měli nedostatek vody, chodili s vědrem tajně k selce, i když jim za to hrozilo zastřelení. Při přeskoku plotu si manžel paní Kompušové ošklivě poranil nohu o ostnatý drát. Druhý den mu doktor kvůli světlému vzezření nechtěl věřit, že není Žid, ale Rom. Natřel ho nějakou látkou a aniž by mu podal nějaký lék, poslal ho domů pro čisté oblečení. Cestou ho až do Košic svezlo německé nákladní auto. Na ulicích prý viseli oběšení lidé, muži, ženy. Z Košic pokračoval domů do Jasova, dorazil úplně vyčerpaný. Rodiče syna odvedli na zámek, kde kromě Němců působil jeden maďarský doktor, řekl, že je namazaný jedem a nařídil sestře, aby ho vykoupala a natřela ho mastí. Hned se pak cítil lépe, k tomu dostal injekci proti infekci, která se mu následkem zranění mohla dostat do krve. Prý kdyby přišel o dvě hodiny později, nepřežil by. Německý doktor si prý zřejmě myslel, že nedojde ani domů a zemře někde cestou. ​„Pánbíček byl při něm, protože Pán Bůh věděl, že je to mladíček a že si má ještě odžít svá léta.“

[1] Zřejmě Rus ve službách Němců.

[2] Nejspíš šlo o rok 1944, kdy v reakci na Slovenské povstání došlo k nacistické okupaci Slovenska i některých oblastí dříve okupovaných Maďarskem.

[3] Pravděpodobně šlo o dezinfekci při léčení svrabu nebo o prevenci, které se prováděly dost drasticky i v jiných místech (ed.).

[4] Jasov tehdy patřil do maďarského záboru, před koncem války odváželi Romy z maďarského území do koncentračních táborů. V Košicích sebrali všechny Romy. (ed.)

Etela Kompušová se provdala do Jasova. Otec se dožil třiaosmdesáti let, ale trápily ho nemoci z války, kdy ze zimy a hladu dostal tuberkulózu.