Farbiar Jozef

V Sečovcích stála romská osada na konci obce, dodnes se jí přezdívá Habeš. Romové zde kdysi dostali půdu od sedláků, vyráběli si nepálené cihly a stavěli z nich malé domky, spíš připomínající koliby. Žilo se chudě. Ženy chodívaly prosit o jídlo, za to sedlákům pásly krávy, prasata a vykonávaly další činnosti, například vymazávaly pece, v nichž se pekl chleba. Pece stávaly obyčejně v kuchyni nebo na dvoře. Romky za práci dostávaly mouku, ale až tu třetí, jak říká, ze které prý byly halušky jako bláto. Někteří sedláci ale s Romy soucítili a občas, například o svátcích nebo o pouti, jim pořídili kalhoty nebo boty, které tehdy stály devět korun, jak říká. Mezi Romy bylo také hodně hudebníků, patřila mezi ně i celá širší rodina Jozefa Farbiara.

Za války Romové ve Slovenském státě nesměli chodit do města, měli dovoleno nakupovat jen ráno od osmi do devíti, stejně tak nesměli chodit do školy, přestože by chtěli, jak říká.

Když bylo Farbiarovi asi šestnáct let, musel spolu s ostatními hloubit Němcům výkopy okolo domu, kde bydleli. Gardistům zase chodili štípat dříví. Na ohni si pak opékali syrové brambory, které za práci dostávali. Stalo se, že jim do něj jeden z gardistů střílel dvouhlavňovou puškou. Ráno se chlapci chodívali najíst do budovy, kde bydleli i Němci. Dostávali trochu černé kávy a kus chleba.

Jednou dovnitř vešel příslušník SS s páskou přes oko a zařval na Farbiara a dalších deset obdobně starých chlapců, aby vstali a vyšli ven. U kostelních dveří jim přikázal, aby se postavili do řady, a přivolal si jednoho ​„obyčejného Němce“. To už Farbiar tušil, že je chce postřílet. Ale u kuchyně stál další Němec, pro kterého pracovali, a ten se esesákovi snažil vysvětlit, že jde o ​„Cikány“, né o partyzány, a že je potřebuje na práci. Esesák od svého úmyslu upustil, jen máchnul samopalem a chlapci se honem rozutekli, bosi běželi přes zahrady, přeskakovali křoví i dráty.

Romy ze Sečovců odvedli do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou. Pracovali v otřesných podmínkách, zadarmo, hladoví, nedostatečně oblečení či dokonce nazí; jeden muž nosil místo kalhot aspoň omotaný pytel od cementu. Jídlo si museli nosit z domova, pekli si z otrub chleba, v němž zůstávaly klásky, kterými se člověk málem udávil. A tak kdo byl aspoň trochu schopný, utekl.

V roce 1946 se otevřely pracovní možnosti v Čechách, a tak rok nato Farbiar opustil Slovensko a usadil se v Kladně, kde již žila jeho sestra, švagr i další Romové. Po válce bylo lépe, Romové si mohli vydělat peníze, našetřit a začít si stavět lepší bydlení. Byl mladý, ​„neměl jsem rozum“, jak říká, ​„jednou jsem pracoval, jednou nepracoval“, ale už to byl jiný život, jak říká.