paní Gašparová

Paní Gašparová se narodila v obci Jakub, kde vyrůstala společně se sedmi sourozenci. Otec byl za první světové války vojákem, živil se kovářskou prací a také jako zedník a jako dělník ve vápence. Stejně tak byl šikovný i strýc, práce se nebáli, jak říká.

Budoucí muž Gašparové byl v osmnácti letech odveden do [pracovního] tábora v Hanušovcích nad Topľou. Odvedli tehdy víc mužů, nejen romských. Po roce se vrátil, musel k odvodu a sloužil pak u armády [Jozefa] Tisa v Kováčové nedaleko Sielnice. Dostal tehdy rozkaz zastřelit několik mužů, partyzánů – byli mezi nimi i dva Romové z Banské Bystrice, švagři paní Gašparové. Už si na rozkaz kopali jámu v místech, kde byla romská osada. Budoucí muž Gašparové však tehdy zavolal svým velitelům Šecanskému[1] a Žilinskému[2] do Banské Bystrice a stěžoval si, že má zabít nějaké muže, kteří jsou pokládáni za partyzány, on je přitom zná a ví, že jsou to Romové od něj ze vsi. Velitel přijel na místo, ale oběma mužům se mezitím podařilo utéct. Zbylé dva Romy však musel její budoucí muž zastřelit, prý kdyby né, Němci by zabili jeho. Když se strhly boje, přidal se nakonec k partyzánům i on. Stejně jako strýc otce paní Gašparové, jenž bojoval v obcích Prše, Čermošňa, v Harmanci, na Donovalech. Byl raněn, v Banské Bystrici mu vyoperovali střepiny, ale dva roky nato zemřel.

Rodina paní Gašparové se musela přestěhovat z Jakuba do Sielnice, protože odtamtud pocházel její otec.[3]

Gardisté je ale vyhnali pod les, prý ještě než začaly boje – byl takový zákon, říká. Namísto pěkných zděných domků z cihel si tam postavili chatrče ze dřeva. Němci jim ale zbourali i to nuzné obydlí.

Bylo to kolem Velikonoc, venku pršelo a stále ještě byl sníh, když v kraji probíhaly těžké boje. Proto se rodina s ostatními Romy a s dalšími Slováky ze vsi uchýlili na tři týdny do lesa směrem na Kremnici. Někteří sedláci ještě předtím stihli porazit krávu a ti, kdo měli vůz, vše naložili a odjeli do lesa. S Romy se rozdělili, gádžové z jejich vesnice byli prý hodní.

Otec Gašparové okolí dobře znal, dokázal je proto vést směrem na Banskou Bystrici, kde se chtěli setkat s příbuznými z matčiny strany. Chodili dnem i nocí, spali pod stromy a všude kolem byli Němci a útočili. Nakonec se s příbuznými našli, ti se také již nějaký čas schovávali v lese – avšak nejen oni a další Romové, ale i jiní Slováci od nich z Jakuba a z nedaleké Uľanky. Měli na sobě jen to, co doma stihli vzít, v jarním počasí bylo všude mokro, ale rozdělat oheň z obav, aby je kouř neprozradil, nemohli. Kdyby to prý uviděli Němci nebo Rusové, shodili by na ně bomby.

V obci Prše našli velkou salaš, v ní byla poházená sláma a dosud rozehřátá pec. Mokří a hladoví se pustili do vaření jídla pro děti. Každý z rodiny si ještě z domu nesl nějaké zásoby, do společného hrnce někdo přispěl omastkem, jiný moukou či bramborami. Ráno zjistili, že kousek pod svahem u domu je rozdělaný oheň pod kotli, jaké se používají u armády; zřejmě je tam zanechali vojáci, kteří se dostali pod palbu německých vojáků a letadel. U kotlů ležely klobásy, maso, ale také náboje, opodál pobíhali koně. Paní Gašparová si tam chtěla nabrat jídla, ale její švagrová Peťjakovská[4] ji odmítala pustit z obav, že je jídlo otrávené. Paní Gašparová se nedala, z každého kotle okusila, ostatní ženy vyčkávaly, co se s ní bude dít, ale nakonec si i ony nabraly z kotlů jídlo a odnesly si chleba, máslo a povidla pro děti.

Když se vrátili domů, zjistili, že jim němečtí vojáci zničili tři ​„chatrče“ ze sedmi. Jejich domek zůstal stát, a tak k sobě vzali příbuzné. Nyní se na místě nacházeli ruští vojáci, ti jim dali najíst. Nebýt jich, umřeli by prý hladem. Rusové vařili koňské maso z uhynulého zvířete, a ačkoli v rodině paní Gašparové se koňské maso nikdy nekonzumovalo, vařil ho pak i Gašparové otec, protože nebylo co jíst. V domě také našli mouku smíchanou se solí a cukrem, prý to asi udělali Němci.

V důsledku těžkých podmínek v lese čtrnáctiletý bratr paní Gašparové a její patnáctiletá švagrová onemocněli a po třech nebo čtyřech měsících zemřeli.

[1] Křestní jméno není uvedeno.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Romové směli bydlet pouze tam, kde měli tzv. domovskou příslušnost, neboli kde byli trvale přihlášeni. V opačném případě jim hrozily těžké postihy (ed.).

[4] Křestní jméno není uvedeno.

Když válka skončila, postavili si nové domy. Švagr, který tehdy unikl zastřelení v Kováčové, se i s dětmi přestěhoval do Kubína. Paní Gašparová se vdala, měla osm chlapců, o jediné děvčátko přišla ještě v těhotenství. Manžel prý ke stáru přišel o rozum a oběsil se.

V roce 1968 do domu syna paní Gašparové vtrhli ruští vojáci, protože měli za to, že velký dům je hospoda. Slováci prý na ně házeli kamení a Rusové se jich báli. Syn paní Gašparové neměl doma žádný alkohol, a protože jim tedy nemohli nalít, Rusové je chtěli zastřelit. Zrovna k nim tehdy naštěstí přišel jeden chudý Rom, který kdysi prodával peří, a protože bojoval v první světové válce, uměl trochu rusky. Vysvětlil Rusům, že jde jen o chudé Romy, nic se jim tedy nestalo.