Helena Tokárová

Helena Tokárová žila za války v rodné Podskalce, byla nejstarší z pěti sourozenců. Za války měli Romové stejně jako Židé zakázáno chodit do města. Pokud zákaz porušili, vyhnali je četníci. Jídlo obstarávali u místních sedláků. Například Tokárové babička chodila vymazávat pece a za to vždy přinesla naturálie jako mléko, brambory nebo chleba.

Vzpomíná na dvě válečné evakuace. Po první výzvě k evakuaci se vydali s rodinou k obci Porúbka, kde se schovávali v přilehlých lesích. Když pak Němci například na most v Podskalce shodili bombu, nikdo nebyl raněn, protože se naštěstí evakuovaly i rodiny z přilehlých domů. V lesích si postavili provizorní přístřešky a vařili si tam ze surovin, které dostali od soucitných sedláků. Když boje utichly, vrátili se domů do svých domků, ale opět je místní gádžové přišli vyzvat, aby se evakuovali. Tokárová zmiňuje, že dokonce i Němci je varovali před blížícími se Rusy a hrozícími boji. Starší lidé už své domovy opustit nechtěli, ostatní se evakuovali přes řeku Laborec do obce Nacina Ves. Tokárová vzpomíná, jak se brodili přes řeku a jak nesla na zádech mladší sestru Jolanku. Měli s sebou i svého koně a vůz. Při přechodu řeky je sledovali ruští vojáci, náctiletá Tokárová se jim zalíbila, stejně jako Haňa, dcera maminčiny kmotry. Matky je pak navlékly do mužských šatů a pomazaly jim obličeje sazemi, aby je vojáci nechali na pokoji.

Helena Tokárová popisuje i válečný osud manžela, původem z Humenného. Když ​„začaly boje“, byl na vojně. Spolu s dalšími třemi romskými chlapci z Humenného byl zajat a odvezen nejdříve do Michalovců a následně v dobytčácích neznámo kam. Po návratu manžel vyprávěl, že každého umístili jinam. On byl vězněn v Hamburku, kde pracoval v lese. Při řezání dříví utrpěl úraz: jeden Němec, se kterým pracoval, mu pilou uřízl část prstu, ale opět mu ho přišili. Z Podskalky deportovali Němci do [koncentračních] táborů více mladých mužů. Někteří, jako její pozdější manžel a jeho bratr, měli štěstí a vrátili se, jiní v táborech zahynuli. Vzpomíná konkrétně na šest osob, které už se nevrátily: Šandorův Bertík, Barišnin manžel, Šuvákův bratr, Ščukár, muž přezdívaný Buchlo Muj [Široká tvář]. Na Podskalce žily i tři židovské rodiny. Válku přežily a po jejím konci se odstěhovaly do Palestiny.

Helena Tokárová i její manžel se snažili si vyřídit ​„dvěstěpadesátpětku“[1], ale nebyli úspěšní, protože pro své pronásledování se jim nepodařilo sehnat žádné oficiální potvrzení.

[1] Osvědčení o účasti na národním boji za osvobození podle Zákona o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození č. 255/1946 Sb. Osvědčení přinášelo žadatelům různé finanční či jiné benefity, které se v průběhu poválečné doby měnily.