Irena Kudračová

Irena Kudračová se narodila ve východoslovenských Michalovcích. Matka jí prorokovala v životě štěstí, neboť se narodila s ​„čepičkou“[1] na hlavě. Otec se živil lámáním kamene, v rodině z matčiny strany byli všichni muzikanti, včetně žen. Irena měla jedenáct sourozenců: pokud chtěla, aby na ni zbylo jídlo, musela být včas u doma u stolu. Když si místo toho hrála na dvoře s dětmi, maminka pak na dvoře rozdělala oheň a upekla jí alespoň brambory, aby se najedla.

[1] Zbytky placenty na hlavě novorozence jsou u Romů tradičně považovány za symbol štěstí. (ed.)

Za války již měla Irena Kudračová muže a jedno dítě. Jednou v zimě, byli zrovna na návštěvě u otce, do jejich osady vtrhli Němci. Odvedli všechny Romy, včetně dětí, a také Kudračové bratra, který šel ráno zatopit do židovské rodiny. Už ho nikdy neviděla. Její muž se zrovna do osady vracel pro sirky, pro které ho poslala, a také ho sebrali. Na sobě měl přitom jen košili a kalhoty a byl bos. Po návratu domů zjistila, že je osada zničená a že v ní zůstala úplně sama. Považovala to za velké štěstí. Pak přijeli němečtí vojáci, vjeli na koních až do domu a vyhnali ji ven. Šla do tři kilometry vzdálené romské osady za bratrem, syna nesla na zádech a za ní se hnali čtyři Němci, prý naschvál, aby upadla a zabila se. Bratrova žena byla Maďarka, doma byl i švagrové bratr ve vojenské uniformě, a protože se prý Němci Maďarů hodně báli, utekli odtamtud.

Kudračová se sama asi měsíc i se synkem vydávala po domech a hledala zanechané jídlo. Často narážela na Němce, kteří vyzvídali, kde má muže. Odpovídala, že pro ně pracuje, ​„on vám arbajt, tobě arbajt, tobě!“ A tak ji nechali být.

Jednoho dne se její muž vrátil z Osvětimi,[1] a přinesl domů ​„asi dvě kila vší“. Cestou z tábora se skrýval v rozbombardovaných domech, až se dostal do Michalovců. Objevil ho Kudračové bratr. Lezl zrovna oknem do domu, kde dřív bydleli Židé, aby si našel nějaké šaty, když vtom spatřil sestřina muže, holohlavého, zavšiveného. Prý z toho omdlel. Posléze se ho snažil té havěti zbavit, posypal ho popelem, pískem, důkladně ho vydrhl, umyl teplou vodou a mýdlem a oblékl. Kudračová svého muže neviděla pět let, nemohla si na něj zvyknout, prý od něj utíkala. Brzy nato ale muž odešel nakrátko k partyzánům, ale vzápětí, ze strachu, aby ho znovu nechytili, se dal jako dobrovolník k vojsku v Humenném.

[1] Na jiném místě vzpomínek hovoří o koncentračním a pracovním táboře.

Měli patnáct dětí, muž však následkem internace v táboře trpěl srdeční chorobou. Ani lékaři mu nepředpovídali dlouhý život.