paní Karvaiová

Romové v Zámutově na východním Slovensku bydleli nedaleko polí, která vlastnili místní sedláci. Muži pracovali v lesním závodě, stavěli cesty, a když byla lesní kalamita, jezdívali až do Čech. Byli to prý nejlepší Romové, protože pracovali a netoulali se.

Za Romy se zaručila zámutovská lesní správa, muži tudíž nebyli posíláni do tábora jako jinde. Jednou šli do Prešova na Kalvárii na pouť, ve městě se ale vyskytovalo ​„něco jako černý tyfus“, jak říká. Faráři je schovali do kostela, tam drželi kázání a ráno se Romové vrátili domů. Četníci všude jinde honili, chytali a mlátili romské muže, ale zámutovských se u nich doma ani nedotkli. Naopak k nim utíkali Romové z Medzilaborců, jiní se uchylovali k Vranovu nad Topľou. Ujímali se jich, i když v domě neměla rodina Karvaiové ani postel. Jednou k nim přišla těhotná žena se čtyřmi dětmi, snad ze Svidníka nebo z Medzilaborců, muže jí Němci zastřelili, a teď byly na útěku. Žena s sebou nosila v dece zabalený maličký cimbál, který jí zůstal jako památka po manželovi. Ještě té noci porodila, ale holčičku udusila: byli stále na útěku, nebyla by ani pořádně oblečená, dítě by jí beztak umrzlo, jak paní Karvaiová říká. Ráno je zakopala pod sníh a odešla.

Za války se narodila také Karvaiové sestra. Nebylo co jíst, matka si proto druhý den po porodu pekla na plotně alespoň kukuřici a zmrzlé brambory, romsky zvané kirňavki, které našli na poli. Tou dobou byl u nich na návštěvě bratranec, který sloužil v Čemerném.[1] Navrhl, že zajdou do Čemerného za místní selkou a vyprosí si trochu jídla. Na místě pak zjistili, že domy jsou prázdné, sedláci utekli a všechno tam nechali – slaninu, šunku, maso.[2] Jídlo si tedy nabrali do pytlů. I neromští Slováci prý takto chodívali.

[1] Od září 1938 byla v Čemerném (nyní součást Vranova nad Topľou) vojenská posádka. Viz též svědectví Vojtěcha Bendíka.

[2] K události muselo dojít v dubnu 1944, kdy Němci zahájili hromadné zatýkání lidí z Čemerné kvůli kontaktům některých místních vojáků na odboj a partyzánské hnutí. Většina obyvatel se tehdy zachránila útěkem a do obce se vrátila až po osvobození obce.