Katarina Dudi-Koťová

Katarina Dudi-Koťová zažila přechod válečné fronty na východním Slovensku coby osmiletá. Otec byl kovář, jmenoval se Jura a Romové mu říkali Dzurjus, maminka se jmenovala Haňa. Jednoho dne její rodinu vyhnali z domu němečtí nebo maďarští financové,[1] jak říká, a obsadili jej. Zabrali takto více romských domů a znásilňovali romské ženy. Dudi-Koťová vzpomíná konkrétně na jistou Šuraňu, kterou znásilnili němečtí vojáci hromadně pod pohrůžkou zastřelení. Její rodina se před vojáky na noc schovávala u souseda na půdě. Po nuceném opuštění svého domu se uchýlili k jiné romské rodině ve Starině. Tam se museli zapojit do vaření pro německé vojáky. Byli vyhnáni i odsud a útočiště našli ve Stakčíně, kde měli babičku a další příbuzné. Po několika dnech se rodiče vrátili do Stariny se podívat, zda je jejich dům stále obsazený. Dům byl volný, otec tedy sklidil z jejich políčka brambory. Tou dobou bylo okolí Stakčína ostřelováno, Romové i gadžové se proto uchýlili do okolních lesů. Otec Katariny se nestihl včas vrátit k rodině a před ostřelováním se ukryl v jednom stavení. Se zbytkem rodiny se v lese shledal až po několika dnech. Ukrývání v lesích bylo náročné, postavili si provizorní přístřeší a v noci se Romové vraceli domů napéct placky, uvařit maso, aby měli co jíst.

Když přišli Rusové, mohli se vrátit zpět domů. Ve svém domě našli Rusa s koněm. Na dvou stranách domu byly vyhloubeny bunkry, nalezli v nich zbylé potraviny. Rusa s koněm tatínek prý vyhnal, bunkry zrušili. Když se rozkřiklo, že se místní kovář s rodinou vrátil, sedláci jim nosili jídlo.

[1] Financové, termín pro finanční stráž, která střežila hranice, řešila otázky cla a stíhala pašeráky.

Otec Katariny Dudi-Koťové se po válce i po roce 1948 opět živil jako kovář. Katarina mu v kovárně pomáhala, protože bratr byl na vojně. Uměla dobře vrtat například podkovy. U rodičů v kovárně se seznámila i se svým mužem Ladislavem, jehož otec byl také kovář. Vzali se v roce 1955 a vychovali čtyři děti.