Koloman Sendrej

Koloman Sendrej narukoval do slovenské armády 1. října 1942, působil na východě u polských hranic u obcí Palota a Medzilaborce. Poté co v srpnu [1944] vypuklo [Slovenské národní] povstání, Němci zajali 1. září celý prapor. Na rozkaz velitele Adamici museli vojáci odevzdat zbraně, sebrali jim papíry, v obci Michalovce je naložili do vagonů a přes Maďarsko a Vídeň je odvezli do Německa do lágru.[1] Ve vagonu se Sendrejem jel i Rom Dono z obce Tisovec, kterému se podařilo vyříznout do podlahy díru a spustit se za jízdy dolů. Útěk přežil, ale po návratu do Tisovce zjistil, že všechny místní Romy coby údajné partyzány zastřelili a spálili, jen jedna dívka se zachránila v úkrytu pod postelí.

Cestou do Německa stál vlak se zajatci v Budapešti tři dny na trati, protože zrovna bombardovali most. Četnici odstranili ostnaté dráty ze dveří vagonů, a protože zajatci tři dny nedostali jíst ani pít, prodávali na místě kabáty a deky a za utržené peníze si koupili dýně a melouny, kterými zahnali hlad a hlavně žízeň. V [maďarském] městě Miškolc zastavil vlak u studny, ale nikdo jim napít nedal. Když jeden velitel, kněz, vybídl vojáky, aby zajatcům dali vodu, zbili ho. Ve Vídni pak dostali krupicovou polévku.

V Německu strávil Koloman Sendrej tři měsíce v lágru. Romů tam bylo asi pětadvacet, vyjmenovává, že Polhošovci, Červeňákovci, Kožuchos, Šaňo, Oláh, který se po válce přejmenoval na Orvaše, Romové z Ratkové a Slavošovců, Števo Bijaj z Muráně. Potom je přemístili k francouzským hranicím, výslovně uvádí Kolín nad Rýnem, Düsseldorf a Hannover. Jíst dostávali jednou denně a v lese káceli stromy, ve třech museli udělat čtyři metry dřeva za den. Po třech nebo čtyřech měsících jich asi šest včetně Sendreje uteklo a dobrovolně se připojili k americké armádě. Nosili pásky s nápisem Československá divize. V Kraslicích dělali podle Sendrejových slov ​„něco jako policii“ a 16. června [1945] jim prý Američané nabídli, aby jeli dobrovolně na japonskou frontu – že získají americké občanství, dolary, napřed stráví měsíc dovolené v Sokolově, kde na ně pak bude čekat pancéřový vlak a odveze je do Japonska. Sendrej ze strachu odmítl, ale jeho romský kamarád Novák ze Žiaru nad Hronom nabídku přijal; po třech letech pak od něj dostal fotografii, na níž bylo, že se stal náčelníkem štábu.

[1] Není blíže specifikován.

Zmíněný Dono se dožil konce války. Přežila i dívka, která se v Tisovci schovala před Němci pod postel; později žila v obci Baňa. V roce 1992 jel Sendrej hledat Števa Bijaje z Muráně, aby se nahlásil na úřadech,[1] ale dozvěděl se, že už zemřel.

[1] V roce 1992 se pořizoval soupis lidí, kteří se aktivním způsobem podíleli na protifašistickém odboji anebo byli oběťmi fašismu; jako odškodné pak měli dostávat měsíční rentu.