Ladislav Banga

Romové v Hradišti na jihovýchodním Slovensku byli muzikanti, také vyráběli cihly a pracovali v továrně. Bydleli v malých domcích, které si stavěli z nepálených cihel romsky zvaných valki. Otec Ladislava Bangy se vyučil kovářem, uměl číst a byl zaměstnán jako kovář v Ipeľských cihelnách. Měli osm dětí a tatínek, stejně jako další Romové z jejich obce, vyprávěl dětem pohádky.[1] Slovenští sousedé si tamních Romů vážili, protože chodili do školy a chovali se prý jako všichni ostatní.

[1] V roce 1970 je od Romů, mezi nimiž vyrostl, sesbíral Bangův mladší bratr Dezider, novinář a uznávaný básník, a vydal je pod názvem Čierný vlas.

Zhruba v roce 1944, když bylo Bangovi asi třináct let, začaly v Hradišti boje. Rodina se proto evakuovala do města Poltár, vzdáleného asi jeden den pěší chůze. Malého bratra Dezidera tlačil starší Ladislav celou cestu v kočárku. Později se jich ujal soused a otcův kamarád z vesnice. Ostatní Romové zůstali ukryti v Poltáru a nedaleko od něj, ve vesnici Uhorské. Bangovi měli u souseda schované zásoby jídla a Ladislav Banga pro ně chodil, aby měli co jíst. Přes den v pozdních odpoledních hodinách totiž střelba ustala, mohli se tedy pohybovat do chvíle, než zase v noci boje pokračovaly.

Němci do obce dovedli mnoho Romů z Rumunska, ti spali různě po vesnicích a posléze se dostali do kopců k partyzánům, skoro všichni se tak zachránili. Jeden z nich hrál pěkně na housle, jmenoval se Lukáš a uměl prý pěkně rumunské rapsodie. Rodiče se s nimi dorozuměli romsky.

V Hradišti nechali Romy na pokoji a neodváděli je do tábora, jejich sousedé prý byli hodní. Avšak Romové z Uhorského se odvlečení do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou nevyhnuli, protože je neprávem nařkli z krádeže. Nahlásil je tamní učitel, gardista. Uhorští Romové byli hrdí muzikanti; řekli jim, aby se hezky oblékli, že půjdou hrát. Do tábora tak přišli i s nástroji. Dostávali tam bití a málo jídla. Kromě Aladára,[1] který zemřel na následky bití, se ale všichni muži vrátili domů. V Uhorském žil v době pořízení rozhovoru už jen syn jednoho z původně vězněných Romů, Koločaj.[2]

V Hradišti se Romové přidávali k partyzánům. Například Ernest Balog, ale v roce 1944 i Bangův otec. Nejstarší bratr bojoval jako voják, v armádě se bojů v Rusku účastnil i další z tamních Romů. Během povstání dopadl vedle bratra granát, zasypala ho zemina, ale nebyl zraněn.

Když Němci hledali v Hradišti ve vesnici partyzány, nechali všechny předstoupit, Romy i jejich neromské sousedy. Nejstarší bratr měl doma vojenskou uniformu, ale sám byl v tu chvíli mezi nastoupenými obyvateli ve vsi. Ladislav Banga uniformu schoval do postele, aby ji nenašli. Věděl, co by všem hrozilo, kdyby ji našli – vypálení domu a celé vesnice, obyvatele by postříleli. Romové věděli o neblahém osudu, který postihl Romy v Tisovci: přišel za nimi Němec vydávající se za partyzána a přemlouval Romy, aby pomohli vyhodit most. Ti ale léčku neodhalili. Němci pak prý šli najisto. Romové si museli vykopat jámy, Němci je pak nad nimi postříleli.[3]

[1] Příjmení není uvedeno.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Viz též svědectví Kolomaje Sendreje.

Mladší bratr Dezider ve škole dobře prospíval, ještě před nástupem do školy se naučil číst a psát. Otec ho proto v roce 1953 přihlásil k dalšímu studiu do Lučence, ale odmítli ho, protože by to prý nezvládl. Otec tedy zašel za svým bývalým partyzánským velitelem v Kalinovu a ten malému Deziderovi pomohl. V Krupině nastoupil na pedagogickou školu, tvořil, psal, poté se přihlásil na vysokou školu [Filozofickou fakultu Univerzity Komenského] do Bratislavy.

S bratrem, který bojoval v povstání, a dalšími čtyřmi chodil Ladislav Banga po válce hrát hlavně moderní hudbu, jazz. Předtím se připojoval i otec. Nejstarší bratr byl primáš, následkem války a chladu v hliněném závalu trpěl na ledviny a onemocněl tuberkulózou, zemřel v roce 1964. Ladislav Banga hrál s bratry až do roku 1978.