Margita Reiznerová
Margita Reiznerová, rozená Rusenková (1945, Bukovce, okres Stropkov – 2020, Lokeren, Belgie) byla romská spisovatelka a básnířka, která pocházela z kulturně aktivní rodiny Rusenků. Její bratr Jan vedl soubor Perumos, v němž Reiznerová působila jako sólistka. Po roce 1989 byl bratr politicky aktivní a z Margity Reiznerové se v 90. letech stala významná hybatelka romského kulturního, respektive literárního života. Spoluzaložila Sdružení romských autorů, časopisy Amaro lav či Romano gendalos, v nichž působila jako redaktorka, a stála také u zrodu nakladatelství Romaňi čhib, které se věnovalo publikování děl romských autorů, posléze nakladatelství sama vedla. Pracovala jako zdravotní sestra. V polovině devadesátých let však spolu s rodinou pro opakované napadení rodiny členy hnutí skinhead opustila Českou republiku a emigrovala do Belgie, kde žila až do své smrti.
Sdílet
sdílejte stránku se svými přáteli
nebo zkopírujte odkaz
Načítání formuláře...
Do Bukovců, kde žila rodina Hany Rusenkové – matky Margity Reiznerové –, přišli Němci v době, kdy už válka byla v plném proudu, jak říká.[1] Lidi vyhnali z domů, ten jejich zabrali a zřídili v něm kuchyni. Oběma bratrům otce Margity Reiznerové domy zapálili. V osadě zůstala jen společně se čtyřletou dcerou matka Hana, tou dobou již ve vyšším stupni těhotenství, její otec s bratry a ženy s dětmi. Všichni ostatní utekli, mladí muži se schovali. Matka Reiznerové se s dalšími příbuznými ukryla v opuštěném klášteře na Hirce.
Děti plakaly hlady, otec proto poslal Hanu Rusenkovou a jejího dvanáctiletého bratra Petera domů, aby ze sklepa přinesli mléko a brambory. Cestou zpět se však stali terčem náletů, vedle bratra vybuchla bomba, zasypalo ho to hlínou, ale přežil. Nahoru do kláštera se tak dostali bez jídla. Otec proto rozhodl, že na místě zůstat nemohou a vydají se do Stropkova. Vesnice pod nimi byla v plamenech, lidé se evakuovali a oni se k nim přidali. Putovali od vesnice k vesnici. Když přišla noc, spali tam, kde se právě octli – často v prázdných domech po židovských obyvatelích. Ti museli své domy opustit narychlo a všechno nechat na místě. Domy tak byly plné jídla a mnohdy prý narazili na kamna ještě teplá. Rodina matky Margity Reiznerové díky tomu nehladověla, nabrali si jídlo a deky a šli dál.
Ve Stuľanech se na noc uchýlili k Romům, ale vtrhli k nim němečtí vojáci, znásilňovali ženy a děvčata, proto otec Hany Rusenkové dceři nařídil, aby si lehla do postele ke starému muži a předstírala, že je jeho žena. Ráno si šly Romky stěžovat na velitelství, vojáci prý byli potrestáni a velitel jim slíbil, že se už nemusejí bát. Ráno se Reiznerové matka a ostatní z rodiny setkali se svými muži a bratry. Ti se mezitím schovávali, ale chytli je, zajali a mlátili je, protože měli za to, že jsou jedna ruka s partyzány. Za trest museli kopat zákopy, ale podařilo se jim utéct. V lese bloudili, ale naštěstí jim pomohli partyzáni. Muž Hany Rusenkové jim slíbil podporu, měl dělat rozvědčíka, tedy podávat zprávy, kde se právě nacházejí Němci. Těhotná matka Reiznerové byla ráda, že se jí muž vrátil, otékaly jí prý nohy a on jí tak mohl alespoň pomoct s dcerkou.
Vydali se dál směrem k obci „Zapalovce“,[2] cestou na noc zastavili v romské osadě, která působila dojmem, jako by všude kolem nezuřila žádná válka. Jednomu německému důstojníkovi se zalíbila sestra Hany Rusenkové. Vzal s sebou Marju do kasáren. Rodiče ze strachu o dceru pro ni poslali jejího bratra. Tam ho vojáci zatkli, odvedli do sklepa a chtěli ho zastřelit; Marja však potvrdila, že to je strýc, a vojáci ho pustili. Ráno ji potkal ve vsi, jak sedí na voze, vedle ní Němec. Bratr jí dal facku a Němec na něj namířil zbraň. Bratr mu ale vysvětlil, že sestra utekla a nechala doma své matce na starosti malou holku. Ještě ten večer Němec Marju přivedl domů, dětem přinesl čokolády a odešel.
Druhý den se vydali dál do „Zapalovců“, kde se muž Hany Rusenkové přidal k partyzánům. V noci ale zažili nálet, letadla bombardovala vesnici. Utekli tedy k potoku, matka Rusenkové prý stála po pás v ledové vodě, od té doby pak byla nemocná. Když po několika hodinách letadla odletěla, došli do Koprivnice. Ráno je však objevili Němci a hnali je před sebou, spali tam, kam došli. Jednou jim v jedné vesnici pomohl Němec, zavedl je do jakési ohrady, ve které bylo plno šatů, peřin, jídla. Mohli si vzít, co chtěli. Když se vrátili k ostatním a zase se vydali na pochod, přikázal jim otec Rusenkové, aby se drželi vzadu. Když procházeli zatáčkou v hlubokém lese, zavelel k útěku. Schovali se, počkali do noci a vydali se zpět směrem ke Koprivnici. Byli hladoví, unavení, ženy s větším počtem dětí cestu nezvládaly, a tak se prý stalo, že některé hodily dítě v peřince do vody. Švagrová Hany Rusenkové chtěla nechat svého chlapečka ležet na cestě, ale ostatní jí ho pomohli nést.
Nedaleko cesty v Koprivnici našli prázdný dům. Zatemnili okna, zapálili svíčku a při hledání jídla našli malé prase, hned ho dali vařit. Z nalezené mouky si upekli placky. Když se pustili do jídla, uslyšeli z půdy hlas. Byl tam schovaný obyvatel domu, nevidomý muž, podělili se s ním. Ráno se chtěli vydat dál, ale Štefan[3] se rozhodl zůstat, už prý nemůže dál a byl by jim na obtíž. Odcházeli tedy s těžkým srdcem, krátce na to na dům totiž hodil na motorce okolo jedoucí Němec nějakou zápalnou látku, Štefana ještě zahlédli dívat se za nimi oknem.
Pokračovali dál směrem domů do Bukovců. V Giraltovcích se sešli s Haniným mužem, který přišel i s partyzány s tím, že jen převede dva Rusy na druhou stranu řeky. Ale dlouho se nevracel. Když se znovu shledali, vyprávěl jim, že ho chytili Němci, zbili ho a poručili mu, aby si kopal hrob. Pracoval schválně pomalu, navíc půda byla tvrdá. Pak si ale všiml, že se k nim blíží vůz se slámou, a rozpoznal svou šanci: v nestřežené chvíli naskočil na vůz, požádal sedláka, aby rychle pobídl koně, a ujeli.
Ráno se situace otočila – Rusové již Němce hnali, ti ale na ústupu házeli do domů bomby a zanechávali za sebou spoušť, mrtvé, často v ten čas spící obyvatele, pobité partyzány. Rodina Hany Rusenkové se utíkala schovat do kostela, ukrývalo se v něm již mnoho lidí. Vtom zavládlo ticho – nebylo slyšet žádné výbuchy ani výstřely. Když vyšli ven, zjistili, že jsou tam Rusové a že válka skončila.
Bukovce byly zničené, jejich dům byl po střechu plný munice, proto v něm nemohli zůstat, šli tedy opět do kláštera na Hirku. I tehdy trpěli hladem, ženy chodily vybírat na pole shnilé brambory. Matka Reiznerové je ale nechtěla jíst, manžel s kamarádem se proto vydali do vesnice pro mouku. Cestou je napadli Němci, kamarád byl raněn a muže zachránil pytel plný mouky, který nesl na zádech. K ránu se mu podařilo dostat domů i s prostříleným pytlem.
Babička Reiznerové se osvobození dožila vážně nemocná. Navzdory péči své dcery a zetě nakonec nemoci podlehla. Sestry a bratři Rusenkové onemocněli tyfem, nevěděli o sobě, jak říká, z vysoké horečky zpívali.
[1] Nejspíš šlo o podzim 1944, což odpovídá i tomu, že matka byla již těhotná.
[2] Obec tohoto ani podobného znění nebyla na mapě v okolí, v němž se romští uprchlíci pohybovali, nalezena.
[3] Není uvedeno, v jakém příbuzenském vztahu byli, šlo pravděpodobně o bratrance, který po cestě onemocněl.
Vznik svědectví
Margitě Reiznerové bylo v době ukončení druhé světové války pouhých pár dní. Vzpomínky na toto období si tak uchovala prostřednictvím své matky Hany Rusenkové, která je dceři v roce 2000 diktovala v Belgii. Záznam zůstal nedopsaný a zachovaný v původním znění.
