Maria Sendrejová

Maria Sendrejová se narodila v obci Nižný Medzev [mezi Rožňavou a Košicemi], ale maminka při porodu zemřela. Otec se po úmrtí své ženy znovu oženil a založil novou rodinu v Helcmanovcích u Margecan [asi 25 km od Nižného Medzeva]. Marii si k sobě vzala a vychovávala ji babička v Košicích. Dědu nepoznala, byl to cimbalista, padl v první světové válce. Žily tak s babičkou samy, babička pracovala pro místní sedláky a židovské rodiny, Maria jí chodila vypomáhat. Vzpomíná, že Židé jednali s Romy hezky a za práci jim platili i penězi, né pouze v naturáliích jako ostatní Slováci.

Marii Sendrejové bylo třináct let, když ji i s babičkou odvezli Maďaři do vojenských kasáren do Košic. V paměti jí utkvěl detail – na čepicích měli kohoutí pera. Tvrdili, že je odvážejí na práci, ale z Košic je ve vagonech vezli dva týdny v nevyhovujících podmínkách do koncentračního tábora [jméno neuvedeno]. Z cesty si vybavuje Komárno, kde je přeložili do jiných vagonů. Vezli je společně s Židy, zmiňuje především Židovky, které těžce nesly ztrátu intimity a také majetku, který musely nechat doma.

Do samotného tábora museli dojít ještě dva kilometry pěšky. Byly jim odebrány cennosti, dostali kousek mýdla, museli se umýt, ostříhali jim vlasy a dostali pruhované oblečení a dřeváky.

Den v táboře začal brzkým apelem, který trval někdy i dvě hodiny, než byli všichni vězni spočítáni. K snídani dostali kus chleba a řepy a šli do práce. Babička nechtěla nechat Marii přes den samotnou, brala ji tedy s sebou na práci. Kopaly s ostatními ženami jámy, do kterých pohřbívali mrtvé. Po práci stáli frontu na jídlo, na řepu s bramborami. Vařili je často neumyté, a tak měli v jídle i hlínu. V neděli dostávali ​„na přilepšenou“ krajíc chleba s margarínem a kolečkem salámu. Vězni se v táboře vzájemně okrádali. Babička Marii radila, ať si například na noc dává dřeváky kolem krku. Když to neudělala, ráno byly boty pryč a na apelu musela ten den stát ve sněhu bosa.

Marii Sendrejové byl proveden zákrok, který měl vést k její neplodnosti. Popisuje, že dostala něco jako injekci drátem sterilizovaným na vařiči.

Když jednou stály s babičkou frontu na jídlo, došlo ke strkanici. Německá dozorkyně v domnění, že konfliktu se účastnila i Mariina babička, ji udeřila býkovcem přes hlavu. Babička v důsledku zranění za několik dní zemřela. Marie byla zařazena do transportu do jiného koncentračního tábora. I dalšími tábory pak prošla spolu s dalšími Romkami z Košic. Přežily čtyři, kromě Marie ještě Giza, Tremkaňa a Aňa. Marie vyjmenovává místa jejich internace – Ravensbrück, Buchenwald a na závěr války Terezín. Zde dostala tyfus a z osvobození si nic nepamatuje, probrala se až v nemocnici. Po uzdravení strávily bývalé vězenkyně ještě týden v Brně, kde je ubytovali [není specifikováno, kdo], dali jim šaty, jídlo. Na závěr dostaly pět set korun na cestu a vypravily se domů do Košic. Z Košic musely pokračovat pěšky, protože autobusy ani vlaky nejezdily. Cestou se mohly spolehnout na solidárnost a pohostinnost místních Romů.

Krátce po válce se Marie Sendrejová provdala za Františka Daniela z Uherského Hradiště, jenž byl vězněn v Osvětimi, kde přišel o ženu i o děti. Byl o patnáct let starší a s Marií se seznámili v koncentračním táboře.[1] Po válce ji vyhledal v nemocnici a žili spolu sedm let. I přes zákrok v koncentračním táboře se podařilo Marii Sendrejové otěhotnět a vychovala dvě děti.

[1] Nejspíše se seznámili v koncentračním táboře Buchenwald, kam byl František Daniel, narozený v roce 1915 v Hůlkách u Uherského Hradiště, deportován z Osvětimi v březnu 1944. Viz ITS Archive, Bad Arolson.