Roman Šarközi

Roman Šarközi vyrůstal v osadě u města Svätý Kríž (od roku 1955 Žiar nad Hronom), ve středním Slovensku, kde partyzáni [v říjnu 1944] napadli Němce. Ačkoliv Romové neměli s událostí nic společného, obec a tamější soudce čin svedli na ně, aniž došlo k vyšetřování.

Bylo mu třináct let, když do osady přišel bubeník a oznámil obyvatelům, že se mohou evakuovat do [Banské] Bystrice. Kdo nechtěl odejít, nemusel. Šarköziovi kromě nejstaršího bratra Emila, jenž sloužil v armádě, se všemi ostatními Romy šli. Místní vyhlášení hudebníci však urazili jen kus cesty, pak se vrátili. Ve čtyři hodiny odpoledne přišli do osady němečtí vojáci, obsadili ji, polili benzínem a zapálili. Ty, kdo v osadě zůstali, zaživa upálili, včetně členů otcovy rodiny – zavražděny byly všechny čtyři sestry s dětmi. Jedné ženě, která hrávala ve městě na housle, se podařilo utéct.[1] Žádala o úkryt místní poslankyni, ale ta se bála, že by ji za to Němci zabili. Žena proto zamířila do Lovče, kde ji spatřil místní sedlák, popálenou ji naložil na vůz a vezl ji do Kremnice k lékaři. U Štubně je ale kontrolovali němečtí vojáci, a když uviděli, že se jedná o Romku, vyhnali ji z vozu a zastřelili ji. Z její rodiny přežil jen jeden chlapec, který tou dobou sloužil u vojska.

Rodina Romana Šarközi v čase události asi tři dny putovala směrem na Dúbravu, k Budči, Zvolenu a do Bystrice. Šli s nimi i neromští obyvatelé. Cestou po nich střílelo německé letadlo, museli se před ním schovat do lesa. V Kremnici je chytli Němci, odvedli je do Štubně a bili je. Poté byli přemístěni do Martina, kde zadrželi otce s bratrem a odvezli je do [pracovního tábora] v Dubnici nad Váhom, ostatní členy rodiny pustili domů. Vydali se zpět v doprovodu slovenského Němce, jmenoval se Krekáč,[2] ale ten je vedl do lesa a hodlal je zastřelit. Šarköziho babička uměla německy a rozuměla tomu, co se posléze odehrálo – přišel tam říšský Němec, a když viděl, že mají povolení z Martina, odehnal Krekáče a pustil je domů.

Tam však již nalezli jen spálené domky a zavražděné lidi. Zůstali jen oni s matkou. Z jejich domku zůstaly stát zdi, ty využili pro stavbu chatrče ze dřeva.

Otec s bratrem po návratu z tábora[3] vyprávěli o práci a o bití. Prý museli zpívat, a když neposlechli, mlátili je.

[1] Jde o tutéž dívku jako ve vzpomínce pamětníkova bratra Emila Šarköziho [viz jeho svědectví v databázi].

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Není uvedeno, v jakém roce.

Ze soudce, který rozhodl o osudu Romů ze Žiaru nad Hronom, se po válce stal notář. Ačkoliv se komunista Morat[1] snažil o dosažení spravedlnosti, neuspěl – jeden poslanec z výboru[2] prý uvedl, že nelze všechny gardisty házet do jednoho pytle, neboť i mezi nimi byli partyzáni.

Na místě tragédie měl vzniknout pomník, ale nebyl prý postaven. Romové se nikdy úcty nedočkají.

[1] Křestní jméno neuvedeno.

[2] Není blíže specifikováno.