Emil Šarközi

Emil Šarközi sloužil za války v armádě. Narukoval sice v Trnavě, ale odveleli ho do Bratislavy, odkud utekl a zapojil se do odboje. Působil v Privedzi, Handlové, Skalce, a v Banské Bystrici.

Odtud se s dalšími vydal po obsazení města do Starých Hor a Moštěnice, kde je ale chytili němečtí vojáci. Přes Banskou Bystrici je vezli do Martina, tam pro ně přijel transport do německého Zhořelce, později byli přemístěni do Waldenburgu, odtud do Bavorska.

Povstání se jen od nich z osady zúčastnilo včetně Šarköziho bratrů asi pět nebo šest Romů, ale i mnoho Romů odjinud. Mezi partyzány byli také Rusové, Židé, Češi, Italové, Rumuni, Ukrajinci a Slováci. ​„Čtyřiadvacátému pluku“, jehož příslušníkem byl Šarközi, velel prý plukovník [Ján] Golian, [jeden ze dvou hlavních velitelů Slovenského národního povstání]. Byl to přísný velitel, vybíral si z mladých mužů, ale mezi národnostmi nedělal rozdíly. Zato ruský velitel byl ​„prevít“, kdo se snažil utéct, toho nechal na místě zastřelit. O jídlo se většinou starali Romové neschopní boje, vozili je na mulách. Řada Romů zde byli hudebníci, kteří hráli po hotelech, a tak prý nechtěli střílet.

Po příjezdu do Německa měl Emil Šarközi nastoupit do dolů, ale zalekl se toho, neboť z těch, co tam šli – údajně dvě stě mužů –, se nikdo nevrátil. Vymluvil se tedy na bolest zubu, nechal si ho dokonce vytrhnout, ale jeden Němec mu dal facku s tím, že je ​„špekulant“. Po válce si to s Němcem prý vyřídil.

Prvního května 1945 osvobodili tábor Američané. Vězni byli po mnohaměsíčním hladovění vyhublí, a tak jim dali doslova všechno, na co si vzpomněli („Co živ jsem se neměl tak, jako když přišli Američani.“). Po třech měsících je v džípech odvezli zpět do Bratislavy.

Věděl, co se mezitím doma stalo, ale že matka žije, že otec byl s bratrem Arturem a s bratrancem v táboře v Dubnici nad Váhom a že z něj utekli. Tím, že byl Emil Šarközi v koncentračním táboře, měl štěstí v neštěstí, jak říká – také by ho možná jinak upálili. Předcházela tomu tato událost: jeden Rom prý tehdy zašel za tamějším soudcem, který nenáviděl Romy a zbohatl krádežemi majetku po deportovaných židovských obyvatelích; Rom prohlásil, že je partyzán a že ho jde zastřelit. Nakonec zůstalo jen u pohrůžky. Poté co do Prievidze přišli němečtí vojáci, syn onoho Roma partyzánům ukázal, kde jsou kulomety, a partyzáni německé vojáky ve městě napadli. Soudce pak všechno svedl na Romy. Němci nahnali všechny, kdo byli právě doma, do jednoho domku, polili ho benzínem a zapálili. Zahynulo tak celkem dvaatřicet lidí. Zachránilo se jen jedno děvče, harmonikářka, ale i tu zanedlouho zastřelili.[1]

[1] Jde o tutéž dívku jako ve vzpomínce pamětníkova bratra Romana Šarköziho, viz jeho svědectví v databázi.

Onoho soudce po válce degradovali, ale po nějakém čase začal pracovat jako notář. Nic se mu nestalo.