Růžena Danielová

Růžena Danielová se narodila nevidomé svobodné matce Alžbětě Malíkové. Většinu dětství strávila v Mutěnicích (nedaleko Hodonína), kde s matkou pracovaly v místní cihelně. V šestnácti letech začala žít se svým o čtyři roky starším mužem Martinem Danielem, rovněž nemanželským dítětem. Se čtyřmi dětmi Františkem (zemřel v roce 1922 v necelém roce života), Janem (1923), Magdalenou (1925) a Tomášem (1927) žili nejprve v Kobylí, v letech 1927 – 1938 v Břeclavi, kde v roce 1932 přišla na svět dvojčata Zuzana a Michal. Nuzná obydlí vyměnili nakonec za vlastnoručně postavený cihlový domek v Mutěnicích, který byl jejich chloubou a kde žili společně s matkou, o niž Danielová pečovala. Na dům tehdy padlo čtrnáct tisíc cihel a měl všechno, jak náleží. Muž byl nesmírně pracovitý, oba měli živobytí v cihelně. V čase sezónních prací ale Danielová odcházela přivydělat si k rolníkům, například na vinohrady, o žních zase chodila ​„s mlátičkú“. Nedostávala za to pouze peníze, ale potraviny. Na tu dobu si její muž najímal místo ní do cihelny jiného pomocníka. Martina Daniela k práci motivovala touha připravit dětem lepší podmínky, než v jakých vyrůstal on. Říkával své ženě, ​„víš, že máme děti, aby […] nespávaly u Wainera – u žida v hrantě – jak já sem spával.“ Celé mládí tak prý jen dřela jako otrok.

Rodina Danielových měla v Mutěnicích dobré postavení, neexistovalo prý, aby je někdo měl ​„za Cigány“. Byli pracovití, měli od lidí vše, co potřebovali – hrnce sádla, škvarky, jak říká. Účastnili se pohřbů sousedů ve vsi, chodili na hody, na slavnosti. Dceru Magdalenu bral starosta téměř jako vlastní. Růženu Danielovou prý měli lidé moc rádi.

Když v roce 1943 měli být Danielovi povoláni do transportu, zašel Martin Daniel za starostou s prosbou, aby dům, na kterém se tolik nadřel, nedával nějaké ​„špatné, špinavé rodině“. Obýval ho pak četník Bednařík.[1] Rodinu odvlekli nejprve do Strážnice, ale domovské obci se podařilo dostat je zpět do Mutěnic. Asi po šesti týdnech ale následoval transport ​„do Osvěnčína“. Po příjezdu se jim dostalo bití vším možným – Tomášovi zlomili ruku, Jendovi rozbili hlavu. Vyhnali je na apelplac, kde ze sebe museli všechno svléknout, namísto toho dostali zavšivené, špinavé hadry a dřeváky. Celou noc stáli, později už seděli, ve frontě na zemi plné výkalů, zatímco jim tetovali čísla na předloktí. Několik dětí do rána zemřelo, ani se nedožili následné selekce. Růženu Danielovou dali na [barák] číslo osm, nebylo tam ani kousek slámy, žádné světlo, nebylo tam prý vůbec nic. Jednu neděli je vyhnali na apelplac a odvedli k pecím, kde spalovali vězně. Celý den čekali, až na ně dojde řada, ale protože vozili nové transporty s lidmi, nezbyl na ně čas. Postupně mizely celé bloky, lidé se ztráceli a už je nikdy neviděli, jen po nich museli uklidit barák.

Na podzim byly palandy pokryté jinovatkou, kůže a maso prý vězňům přimrzaly k dřevěným deskám.

Na práci vězně rozdělovali, ženy, muže, děti zvlášť. I malé děti musely nosit čtyřkilový náklad, ženy nosily velké kameny a podobné předměty na ramenou, měly je celá sedřená. Celý den neměli co do úst, večer po návratu na barák dostali tři bílé brambory, k tomu trochu kopřiv, řízky z řepy umazané od myší. Vězni se neměli kde mýt, v umývárnách byla koryta jak pro koně, do nich vytékala z trubky voda, ale nesměli se umýt ani napít. Za porušení zákazu následovalo bití. Později byly ale postaveny koupelny, protože vězni byli plní vší a jiné havěti, špinaví a promrzlí, jak chodili bosí do práce. I děti byly zavšivené, poseté strupy, měly od hladu velká bříška. Když zamrzla voda, museli se všichni přesto koupat v ledové vodě.

V táboře by takový hlad, že Růžena Danielová riskovala, jen aby obstarala nějaké jídlo. Jednou šla po apelplacu a viděla vojáky vyvážet odřezky od řepy do záchodu. I když byly špinavé od výkalů, posbírala jich pár dětem a schovala pod blůzu, ale chytil ji voják a strašně ji zkopal. I tak se jí podařilo dětem něco málo donést.

Když onemocněla tyfem, děti ji pořád hledaly. Zrovna ji propustili z nemocnice a zařadila se s miskou do fronty na oběd. Zahlédl ji syn Jan a zamířil k ní, ale kuchař, který vydával jídlo, si myslel, že si jde pro další příděl, a udeřil ho velkou naběračkou po hlavě. Rozbil mu hlavu vejpůl. Danielová hodila po kuchaři cihlou. Potrestali ji tím, že musela chodit a válet se po zemi plné skla, škváry, plechu, až prý z ní krev stříkala. Syna Tomáše zase zbila německá dozorkyně za to, že pomalu pracuje. Danielová si na ni počkala, když Němka seděla na kraji žumpy, strčila do ní a dozorkyně spadla do žumpy plné výkalů. Syna Michala viděla naposledy na marodce, kam ji zavolali prý proto, že volal maminku. Aby se k němu dostala, podlezla dráty. Byl na kost vyhublý, žíznivý, hladový, samý strup, zubožený a v horečkách. Bál se, aby maminku nezabili, proto ji posílal pryč. Chtěl domů. Kdosi je od sebe odehnal, musela tedy odejít. Nikdy ho už nespatřila.

Ji samotnou zavolali jednou na revír. Přikryli jí oči a vodili ji sem a tam, aby ji zmátli, kde je. Bili ji, pak náhle dostala do hlavy několik injekcí, hlava jí začala trnout, udělaly se jí velké různobarevné puchýře plné hnisu, zřejmě to byla otrava. Od té doby je prý ​„žebrák na hlavu, má ji na tři kusy rozpůlenou“. Na ruce jí vyřízli maso a do rány prý něco nalévali, víc si nepamatuje.

Když se válka chýlila ke konci a dozorci se začali stěhovat, asi tři nebo snad šest týdnů se vězni každou noc schovávali do krytů. Nakonec je z Wittenbergu[2] pustili. Asi dva tisíce žen utíkalo, celé noci šly, na sobě omrzliny. Asi po šesti týdnech došly na české hranice a Danielová se nějak dostala až do Přerova.

[1] Křestní jméno není uvedeno.

[2] Těsně před masovou vraždou zbylých romských vězňů v Auschwitz II-Birkenau byla Růžena Danielová 2. srpna 1944 deportována do Ravensbrücku a odtud ji po několika týdnech zařadili do pracovního komanda ve Wittenbergu. (ed.)

Po návratu z koncentračních táborů žila Růžena Danielová tři měsíce v jejich domě v Mutěnicích i s panem Bednaříkem. Po válce se seznámila s Pavlem Kubíkem, synovcem paní Kýrové ze Strážnice, s níž se znala z tábora; dva nebo tři roky poté, co se o ni ucházel, s ním začala žít.