Siváková Zuzana

Zuzana Siváková měla [tři] sestry[1] a tři bratry, Michala Grundzu, Jána Siváka a Štefana Siváka. Rodina žila chudě v dřevěném domku, otec pracoval jako kovář. Jako malá nechodila Siváková do školy, protože neměla pořádné oblečení ani boty. Bosá běhala i v zimě a v mrazu. Chodívala si však hrát k selkám s jejich děvčaty, tam se zahřála. Trávila u nich celý den, kamarádky ji ještě doprovodily domů, kde už na ni čekala ustlaná postel. Když ráno vstala, zase vyrazila za děvčaty. Ještě před desátým rokem již ale začala pomáhat na poli. Práci dojednal otec, rodina za to od sedláka dostávala obilí, brambory a podobně. Takto vypomáhala vždy až do podzimu, dokud nenapadl sníh. Slovenští sousedé chodívali romským dětem za kmotry, a naopak, například matka Sivákové byla kmotrou slovenských dětí.

[1] Z textu, který doplňuje rozhovor, vyplývá, že měla tři sestry, jejichž jména nejsou uvedena.

Za války panovala ve vsi velká bída, trpěli Romové i sousedé. S matkou chodívala pro jídlo do vsi, kde byli Němci, a protože matka uměla německy a nebála se jich, ​„hned je přechytračila“, jak říká. Dávali jim chleba, komisárky („komisňáky“).

Když začali Němci vyhánět Romy z domovů, utíkali nakonec všichni lidé z vesnice, Romové, Slováci i partyzáni. Obzvláště Němci ​„s plíškama“[1] byli nejhorší. Jeden takový si prý udělal bunkr v hnoji a pálil doslova po všem, co se hnulo – když ho po příchodu ​„české legie“ chytili, přivázali ho za tank a táhli ho až na Duklu a zpět, mrtvého ho pak shodili dolů ze svahu. Při evakuaci si Romové vzali jen zajdy[2] na jídlo. Autem je vezli do Staškovců a dále do Prešova, kde na ně čekala velká hala plná sena.[3] V Prešově měla Siváková sestru. Uchýlila se tam však i řada jiných Romů, proto odtamtud rodina odešla do Kukové. Romové se tam těsnali ve velké stodole, ve které dříve také pracovali. Asi tři nebo čtyři týdny pobývali u otcova zetě, než se vydali zpět domů. Z Kukové šli prý do Štiavniku. To už prý přicházeli čeští vojáci. Nahrnuli se k nim do domu, kde rodina Sivákových přebývala, a jeden z nich, který sám měl doma děti, si hrál s malým dítětem. Snad ho prý ​„uhranul nebo co, ale do rána byl s dítětem konec.“ Sivákové bratr Michal sehnal od někoho ve vesnici desky, stloukli rakev a malého pohřbili, vykopali mu menší díru vedle neznámého člověka.

Partyzáni chránili lidi a ti je za to u sebe schovávali. Jedna žena z Vyšného Komárnika prý zachránila [Ludvíka] Svobodu tak, že si na něj při prohlídce německých vojáků u nich v domku sedla a schovala ho pod sukni. I matka Sivákové prý takto zachránila řadu lidí, Romy z Bystré i Komárnika, kteří k nim přišli. Němci vždy vtrhli do domu a všechno prohledávali. Kdyby při tom někoho našli, všechny by zabili.

Když v okolí vypukly velké boje, Romové z Bystré a z Komárnika utíkali. Domů se vraceli, až když přešla fronta. Němečtí vojáci zapálili vesnici, byli všude se spoustou aut, vozů a motorek. V Komárniku na kopci to prý jen dunělo, a když Rusové začali pálit z kaťuší, mnoho Němců padlo.

[1] Pravděpodobně SS.

[2] Velké šátky, které se uvazovaly na záda. Používaly se na nošení jídla či čehokoli potřebného.

[3] V textu se objevuje i opačná informace, ze které naopak vyplývá, že do Prešova šli pěšky — Plahočili se lesy, celé rodiny spali tam, kde je dostihla noc.

Když se vrátili domů, neměli co jíst. Nejen Romové, ale i jejich sousedé ze vsi našli po návratu zabité koně a z hladu pojídali jejich maso. Zasázené brambory byly totiž zmrzlé a pole byla zaminovaná. Teprve až když přišli Rusové, prohledali lidem domy a kamna a zbavili je min a granátů. Poté se již pomalu začala situace všech zlepšovat.

Časem se Zuzana Siváková přivdala do Nižného Komárnika za mužem, kterého znala už od dětství, kamarádili spolu. Pracovala pak v kilometr vzdálené [Krajné] Poľaně ve fabrice, kde řezala desky.

Sestry Zuzany Sivákové odešly do Čech a bratři postupně zemřeli, jeden v Čechách, druhý v Nižném Komárniku, třetí v Poľaně.