Štefan Gašpar

Romové v Sielnici ve středním Slovensku bydleli v domcích u lesa. Panovala nezaměstnanost, a tak pracovali u bohatých sedláků a výměnou dostávali potraviny jako brambory či mouku. Nikdo si Romů nevážil, jak říká, ale byli pracovití a na úrovni, někteří z nich hudebníci – později po válce si sami postavili pěkné domy. Strýc se před válkou živil jako kovář a vyráběl i pro lidi z vesnice, nejen pro Romy.

Když bylo panu Gašparovi asi patnáct let, na jaře ho společně s dalšími muži zajali – prý na udání gardistů, protože mezi sielnickými Romy bylo asi pět nebo šest partyzánů. Ještě před transportem bili v jejich osadě muže i ženy bez rozdílu, čtrnáct mužů poté odvedli do vesnice a poslali do [pracovního] tábora v Prievidzi. Ten byl celý obehnán ostnatými elektrickými dráty. Staré, osmdesáti- a víceleté muže ze Sielnice ušetřili, naopak v Bystrici, Sásové a Krupině je ještě ve vsi rovnou postříleli.[1]

Tábor v Prievidzi ostřelovali partyzáni. Vězni pak byli přemístěni do dalšího tábora v Handlové, kde byli internováni zejména Romové a Židé, celkem více než 2500 osob. Pracovali v uhelných dolech na šachtách, také kopali zákopy. Kohokoli, kdo padl, museli vězňové zahrabat. V táboře bylo málo jídla – zatímco Němci se stravovali masem, vězni dostávali hořkou kávu a polévku zvanou kvaka podle polního plevele podobného kedlubně. Spalo se na pryčnách, ale lidí bylo v ubikacích tolik, že někteří museli spát na zemi, hlavně že tam ale prý bylo teplo. V Handlové byly dvě šachty. Do jedné z nich Němci nahnali Romy, pustili do ní plyn, ten vybuchl a spousta lidí zahynula. Ty, kteří se nevešli do této šachty, nahnali do kostela a rovněž je otrávili plynem. Druhý den se mělo totéž stát s dalšími, mezi nimiž byl i Štefan Gašpar. Dozvěděli se o tom partyzáni a napadli vesnici, Němce postříleli a vězně vysvobodili. K útěku jim pomohl i jeden gardista – byl lítostivý a soucitný, jak říká Gašpar. Romové ze Sielnice se domů vrátili všichni, a to včetně partyzánů – jen jeden z nich později zemřel na zhnisané střepiny v žebrech.

Slováci ze Sielnice, kteří se dali ke gardistům, prý byli na Romy hodní. Pokud někde řádili, tak tam, kde je nikdo neznal. A v Sielnici zase naopak řádili gardisté odjinud, například z Martina. Co se ale Gašpar pamatuje, ​„jejich“ gardisti se jich zastávali.

[1] Ze svědectví Mary Hakeľové ze Sásy nicméně vyplývá, že i v této obci se romští muži zachránili, jakkoliv díky vysoké oběti místních romských žen.

Štefan Gašpar byl hudebník, hrál i v rozhlase. V pokročilém věku se naučil šít a vyráběl oblečení pro Romy i neromské sousedy.