Vilma Abrahámová

Romové v Budči byli hudebníci.

Abrahámová líčí, jak se dívky schovávaly pod postelemi, když Němci chodili po domech a hledali Romy. Na zem Romové naskládali peřiny a schovali pod ně mladá děvčata. Dívky si také vázaly šátky, aby byly ošklivé. Jednu starou Romku Němci chytili a tři ji znásilnili. V domě rodiny Vilmy Abrahámové se Němci ubytovali; donesli si peřiny, postele, ty jejich vyházeli a rodinu vyhnali ven. Skoro šest týdnů se pak museli schovávat v lesních bunkrech.

Němci v osadě tři Romy zastřelili. Abrahámovou jeden Němec chytil, vysvlékl se donaha a nutil ji, aby ho umývala. Nakonec ji ze situace vysvobodila tchyně a umyla ho sama. Němec pak vylezl na stůl nebo na postel a vykálel se tam. Rusové se k nim prý takhle nechovali, Němci byli, jak říká, ďáblové.

Vzpomíná na svého otce, říká, že to byl velký partyzán a měl mnoho vyznamenání. K partyzánům se přihlásil společně s Jozefem Abrahámem 29. srpna [1944] ve Zvolenu. Když pak už Němci odjeli, přijel za ní s Rusy na voze, aby se ujistil, že žije. Asi před pěti lety se zastřelil a měl pohřeb bez kněze. Bohatí Slováci se na něho prý zlobili proto, že dával jako partyzán střílet bohaté sedláky. Říká, že otec byl četník a že jeden její bratr je pořád ještě četníkem ve Zvolenu.