Za války směli Romové do města pouze s propustkami, Zuzana Bučková je nazývá pašešajty. Kdo je neměl a byl chycen, toho zavřeli. Byl hlad a Romové potřebovali chodit na jatka pro [střeva na] goja. Při jedné cestě na jatka byly ženy chyceny a následně byli zajati i muži, kteří se za nimi vypravili. Nejdřív byli internováni v [Banské] Bystrici, kam jim mohli nosit jídlo. Vězni museli těžce pracovat a nedostávali dostatečnou stravu, Bučková vzpomíná, jak byli vyhublí. Z Bystrice byli odvezeni do Kremničky [dnes část Banské Bystrice], tam byli nakonec popraveni a pohřbeni v masovém hrobě.
Zuzana Bučková s rodiči byli tohoto osudu ušetřeni a válku přežili, ale v Kremničce zahynuli všichni sourozenci jejích rodičů se svými rodinami. Když v roce 1945 přišli Rusové, jejich protitanková brigáda hromadné hroby v Kremničce otevřela. Podle šatů poznali své příbuzné a pohřbili je.
