Mária Danielová

Matčin pradědeček byl Němec, tulák, dodává; matka byla Romka a pocházela z obce Vysoká pri Morave na jihozápadním Slovensku. Otec Márie Danielové příjmením Botló byl nemanželské dítě neromského pekaře a Romky z osady[1] a vyrůstal u tety; říká, že když tatínkova matka neměla muže, nemohla ho vychovávat. Otec Márie Danielové se od Romů z osady naučil kovářské řemeslo, když pomáhal dmýchat měch.[2] Kováři byli také další mužští příbuzní Márie Danielové – její bratři a dědeček Agnesy Horváthové. Otec byl v osadě vajdou, říká, že proto, že nebyl trestaný a choval se slušně. O rodičích hovoří jako pořádných Romech, naproti tomu zmiňuje dvě tři romské rodiny, kterým se nechtělo pracovat a jichž si ostatní nevážili.

Mária Danielová pochází z pěti dětí, měla čtyři bratry. Vychodila osm tříd, stejně jako ostatní romské děti chodila do maďarské školy, děti Slováků docházely do slovenské; říká, že to byly děti vznešenějších lidí – učitelů, četníků, poštmistrů.

[1] Danielová zmiňuje babiččino příjmení Baňáková, ale není zcela zřejmé, zda hovoří o babičce z otcovy strany.

[2] Pomocná práce, kterou vykonávaly kovářské děti už od pěti šesti let; někdy dmýchaly měchy manželky kovářů. (ed.)

Po příchodu Němců už nesměla chodit do školy, pro Romy v obci platil zákaz jít do kina nebo na zábavu. Když ale Němci viděli, že je někdo lepší, tak ho pustili, na rozdíl od těch, kteří byli oškliví nebo špinaví, říká. Němci určili, že otec Márie Danielové bude na ostatní Romy v osadě, kterých bylo asi tři sta, dohlížet, aby tam byl pořádek. Němci totiž v obci nebyli, pouze tam dvakrát týdně dojížděli z Bratislavy na kontrolu do osady. Ty takzvaně lepší Romy, kteří žili tak jako rodina Danielové v obci, prohlídce nepodrobovali. Díky Němcům měl Máriin otec dobře placenou práci, vyráběl pro ně například hřebíky do horolezeckých holínek.[1] Jak říká, nikdy se neměli tak dobře, dostávali od Němců příděly, čokoládu, mouku, cukr, mák. Naopak Romy, kteří nepracovali a byli špinaví, Němci mlátili a posílali do tábora. Danielová si vzpomíná na jednu rodinu s dvanácti nebo třinácti dětmi, kterou Němci odvezli do Vídně a z níž se po válce tři členové nevrátili.[2] Dále zmiňuje partyzány, k nimž patřil i její bratr, bratranec a jeho kamarád. Zajali je v Humenném a letecky je přepravili do Drážďan, odkud se po válce všichni tři vrátili.

[1] Horolezci v té době obouvali boty s koženou podrážkou probitou kovovými hřeby.

[2] Z vyprávění není zřejmé, zda mezi mrtvými v táboře byly i děti.

Otec se postupně vypracoval na uměleckého kováře v Kovodružstvu, které vzniklo po válce, a díky jeho výdělkům se rodina měla dobře. Spolu s ním pracovali další Romové – Botló, Baňák, Šlés, Daniel, Šarközi. Původní osada přestala existovat, tamní Romové dostali byty.