Otec Tery Fabiánové Gusti musel narukovat do armády a byl odvelen na frontu do Ruska. Rodina o něm neměla po celou dobu žádné zprávy podobně jako o bratrovi[1] Fabiánové, který byl na nucených pracích v Německu. Doma zůstala Tera jen s matkou a sestrami Béžou a Maryškou. Matka byla těhotná, dívky proto musely vypomáhat při obstarávání jídla a dříví na zátop. Za obcí Vlčany si zřídili Němci vojenské letiště, ke kterému vedla přístupová cesta přímo kolem romské osady. Tera tam chodila prosit o jídlo a vždy tam od jednoho hodného Němce dostala něco, co mohla donést domů. Byla zvídavá, v prostorách letiště nacházela munici a nalezené granáty dokonce rozšroubovávala. Když ji u toho onen Němec viděl, zarazil ji a naučil ji to dělat správně. Uměla pak rozpoznat drobné německé granáty od anglických s kostkovaným vzorem a od ruských, které tvarem připomínaly pytlík. Jednoho dne ale Němec zmizel a jeho místo zaujal jiný, starší a korpulentnější, a především méně vstřícný. Žebrající dívky odháněl. Tera Fabiánová chodila obstarávat obživu nejčastěji s kamarádkou Magdou a ve změněné situaci musely zvolit jiný postup: Tera se pokoušela zaujmout Němcovu pozornost, aby Magda mezitím mohla například nakrást dříví. Toho bylo v rovinatém kraji bez lesů kolem Váhu nedostatek.
Matka Tery Fabiánové byla před slehnutím, a protože v okolí Vlčan sílily boje a spojenci bombardovali letiště, bála se, že by k ní nestihla přijít porodní bába z vesnice. Chodila tedy sama za porodní bábou, aby se od ní naučila, jak rodičce během porodu pomoci. To nakonec nebylo nutné, porodní bába k porodu stihla dorazit, ale i tak Tera nejmladší sestřičce Ili podvázala pupeční šňůru sama.
Doba se stále zhoršovala, Romy začali obcházet takzvaní nyilášovci[2] a stříhali Romům vlasy. Teru u sebe schovala jedna selka, aby uchránila její dva copy. Fabiánová konkrétně vzpomíná na jednoho známého její rodiny („hnusnej člověk“). Jednou, když byla Tera na procházce s malou Ili, chtěl kočárek propíchnout bajonetem, jindy vpadl k nim domů a rozpíchal jim peřiny, protože prý hledal jejich otce. Ale měli štěstí, v obou případech je před ním zachránili Němci.
Když začalo sílit bombardování, museli se schovat do lesa. Vyhrabali si zde úkryty v zemi, které zamaskovali větvemi. S kamarádkou Magdou sháněly dříví na zátop a sbíraly vše, co šlo využít na stavbu provizorního úkrytu v lese. Jednou donesly dva dřevěné kříže ze hřbitova, ale za to jim matka vyčinila. Přitáhly také kus železa z trosek po zříceném americkém letadle a použily ho jako střechu pro bunkr Magdiny rodiny. Jejich bunkr pak dostal plný zásah a všichni zemřeli. Tera Fabiánová si to vyčítala, protože ten kus těžkého železa, pod nímž zahynuli, přenechala Magdě celý. Kamarádku pomáhala pohřbít, stejně jako během války pohřbila i řadu dalších padlých. Zpětně si vyčítá, že ji nenapadlo prohledat jim kapsy, aby dotyční nebyli pohřbeni jako bezejmenní.
Jako na jeden z nejotřesnějších zážitků vzpomíná Tera Fabiánová na popravu svého oblíbeného učitele, který ji ve škole velice podporoval. Zahlédla ho před kostelem připoutaného ke sloupu elektrického vedení, a než k němu stihla doběhnout, jistý Němec mu rozsekl hlavu sekerou. Fabiánová se pak chtěla utopit ve Váhu, ale nepodařilo se jí to.
Nakonec byla ráda, že přežila a že válku přežila i celá rodina. Vrátil se i otec i bratr. Otci se podařilo utéct z letiště, kde byl vězněn. Zatímco otec odcházel s vousy a hustými vlasy a domů se vrátil dohola ostříhaný, bratr, jenž byl zatčen v 18 letech, kdy si ještě nepěstoval ani knírek, přišel celý zarostlý a s plnovousem.
Takové štěstí neměli místní olašští Romové, kteří žili ve Vlčanech hned u řeky ve skromných kolibách. S místními Romy se nestýkali, žili si po svém a nedocházelo ani ke vzájemným sňatkům. Němci je ale pronásledovali a proslýchalo se, že je někde u Váhu postříleli.[3]
[1] Jméno není uvedeno.
[2] Nyilášovci (szálášovci), hovorové označení příslušníků maďarské fašistické strany Šípových křížů.
[3] Jde patrně o událost, kterou C. Nečas (1994, s. 97) popisuje takto: „Při ústupu na západ vlekli s sebou nyilašovci skupinu Romů z okolí Hurbanova, s níž se zastavili 30. března 1945 na statku v Trhovém Mýtě. Odtud všechny romské muže, ženy a děti odvedli ve večerních hodinách ke klátovskému ramenu Malého Dunaje, nahnali je do vody a tam je postříleli. Rozvodněná řeka odplavila těla 53 dospělých a 7 dětí. Masakr přežila jenom Alžběta Lakatošová.“ (ed.)
