Helena Jonášová

Helena Jonášová vzpomíná na situaci, kdy [do vesnice Majer, dnes městská část Banské Bystrice] přijeli [nejspíš v roce 1944] Němci s tankem, vyhnali Romy z domů a chtěli je postřílet. Zastala se jich ale dcera z místní neromské rodiny v sousedství. Její rodiče měli velký dům a dílnu a za okupace se u nich zdržovali Němci; soused s nimi měl údajně dobré vztahy.

Rodina byla vystavena několika nebezpečným situacím. Například když otec Jonášové byl spolu s dalšími Romy odveden Němci do vlaku. Přemluvil svého švagra, aby z něj utekli. To se jim podařilo, vyskočili, a nikdo je nehledal. Zachránili si tak život, protože ostatní z vlaku se už nevrátili.

Otcův bratr Pavol Bartoš zvaný Fico byl partyzán. Předtím prý chodil hezky oblékaný, protože dostával obleky od jednoho továrníka v Banské Bystrici, který měl stejnou postavu. Pavol Bartoš za války padl, v městské části Majer má ještě s jednou Romkou pamětní tabuli.

Romové utíkali [před Němci] spolu s partyzány a dezertéry z armády do kopců směrem na Mičinu [Horná Mičina]. Byl s nimi i strýc [bratr Pavlíny Bartošové], měl zraněnou ruku. Schovávali se ve stodole a Jonášová – v té době batole – plakala. Aby skupinu její pláč neprozradil a neodhalili je a nepostříleli Němci, chtěli ji ostatní zahrabat.[1] Matka ji ale odmítla obětovat a od skupiny spolu se svým bratrem partyzánem odešla. Všichni se zachránili.

[1] Obětování novorozeněte, které by mohlo svým pláčem vyzradit ukrývající se skupinu, popisuje vícero pamětnic, například Margita Reiznerová. (ed.) Podobná svědectví lze nalézt i u židovských rodin skrývajících se v lesích v okupovaném Polsku.